Vánoční čas je neodmyslitelně spojen s pohádkami. Zatímco letos jsme se žádné tuzemské v kinech nedočkali (ani na Vánoce, ani v průběhu roku), z Ameriky k nám "přijel" Polární expres Roberta Zemeckise. Už jméno samotného režiséra naznačuje, že půjde o projekt přinejmenším pozoruhodný. Ze Zemeckisovy tvorby známe především Návrat do budoucnosti (1985), Smrt jí sluší (1992) a Forresta Gumpa (1994), filmy oslňující svou trikovou stránkou, ke kterým s Gumpem a zejména s jeho představitelem Tomem Hanksem přišla i velká dávka laskavosti. Výjimkou v tomto směru nebyl ani následující Trosečník (2000), k němuž po čtyřech letech přibyl Polární expres, od počátku koncipovaný jako rodinná podívaná, natočená s živými herci nejmodernějším způsobem animace.
Příběh filmu Polární expres vychází ze stejnojmenné knihy Chrise van Allsburga, která byla publikována v roce 1985 a brzy se stala tradiční součástí amerických vánočních oslav. Dvacet devět stran textu a především ilustrací, provokující dětskou imaginaci, četl každoročně Tom Hanks svým čtyřem potomkům už od počátku prosince a vzhledem k tomu, jak vstřícně na ně reagovali, usoudil, že by mohlo jít o vhodnou látku pro film. Obrátil se proto na Zemeckise, který s natáčením souhlasil. Možná ho k tomu ponoukala i skutečnost, že už jednou byla Allsburgova předloha zfilmována: knihu Jumanji z roku 1981 převedl v roce 1995 na filmové plátno režisér Joe Johnston. Také v tomto filmu se objevila řada trikových záběrů, vytvořených však jednoduššími, tehdy dostupnými technologiemi.
Zásadní otázku pro adaptaci Polárního expresu představovalo její pojetí, aby co nejvěrněji zůstal zachován duch předlohy. Cesta na Severní pól do země Santy Clause, o které kniha pojednává, by se v hrané podobě asi nepřiblížila Allsburgovým literárním a především výtvarným obrazům a pravděpodobně by byla i finančně neúnosně nákladná. Zemeckis, poučen svým kombinovaným snímkem Falešná hra s králíkem Rogerem (1988), se proto rozhodl pro kompromis, který ho současně přivedl i primátu v dějinách kinematografie: film natočil s živými herci v počítači, přičemž využil technologie, která byla poprvé použita při oživování postavy Gluma v Jacksonově Pánovi prstenů (2002). Zde se však jednalo o prostor celovečerního filmu.
Příběh Polárního expresu nás zavádí do světa dětské fantazie rozjitřené očekáváním vánočních dárků, které v západním světě nepřináší Ježíšek a už vůbec ne Děda Mráz, ale Santa Claus. Bezejmenný malý hrdina nastražuje uši, zda neuslyší Santovy rolničky, když tu za pět minut dvanáct zastaví před domem velký černý vlak, z něhož vystoupí průvodčí, který jako by čekal jenom na něj. Hrdina, oblečený v pyžamu a pantoflích, do něj po krátkém zaváhání nasedne a díky tomu se podívá do vysněné říše dárků, mezi kterými najde i něco pro sebe. Vyprávění však není zaměřeno jen na materiální stránku věci, nese v sobě i mravoličné a filozofické poselství. Vánoce jsou zde představovány jako čas ušlechtilých lidských vlastností, které mohou být o to hodnotnější, uchová-li si člověk dětskou duši. Jen tak je schopen uslyšet cinkání rolniček ze Santových kouzelných saní, jen tak je schopen najít krásu ve všednosti. Vypravěč příběhu patří k těm, kterým se to podařilo, neboť to, co po celou dobu sledujeme, je koncipováno jako vzpomínka.
Expresní vlak není ve filmu prostým dopravním prostředkem, plní jistou psychoterapeutickou funkci. Každý, kdo do něj nastoupí, se ocitá na cestě k vlastní osobnosti, k poznání její pravé hodnoty. Průvodcem v tomto směřování je hlavnímu hrdinovi a jeho kamarádům průvodčí, který vyštípe do jejich jízdenky znaky, jež dostanou svůj význam až na konci příběhu. Jízdenka je důležitým motivem Polárního expresu a pojí se s ní nejpůsobivější pasáže celého filmu. Když hrdinovi nešťastnou náhodou uletí z ruky a rozletí se krajinou, uvidíme díky tomu scenérie, kterými si vlak razí cestu. Zvláště v technologii IMAX 3 D, v níž je film rovněž distribuován, jsou velmi zdařilé. Jízdenka se na chvíli stane hlavním hrdinou vyprávění a poletuje od smečky vlků až k opeřeným dravcům, aby pak spadla do propasti, kterou projíždí vlak, v jehož vagónu pak zase šťastně končí. Scény v expresu podněcují imaginaci a výrazně kontrastují s technokracií země Santy Clause, která je zaplněná malými trpaslíky vytvářejícími Santův úřednický aparát. V těchto místech pokulhává vyprávění nejcitelněji, návrat k předchozí gradaci se už nekoná a film končí v jakémsi utlumení, které je navíc devalvováno pochybným výtvarným provedením, zejména co se trpasličí vizáže týče.
Tom Hanks, duchovní otec celého projektu, si díky počítačovým technologiím zahrál v Polárním expresu pět rolí. Nejsnáze jej poznáme jako průvodčího, o něco hůř v postavě přízračného tuláka a ještě obtížněji v postavě Santy Clause. Jako tatínka hlavního hrdiny jej zahlédneme na okamžik, zatímco u hlavní hrdiny, který téměř nezmizí z plátna, si sotva uvědomíme, že i jeho předobrazem byl osmačtyřicetiletý Tom Hanks. Další dětské postavy jsou rovněž v reálu představovány dospělými herci, jejichž živý pohyb byl zaznamenán počítačovými kamerami a tím se vytvořil základ jejich virtuální postavy. Hrdinovu (politicky korektní) černoškou kamarádku hraje Nona Gayeová, samotářského (pravděpodobně domácím násilím sužovaného) chlapce Peter Scolari. Hubeného a obézního strojvůdce vlaku si zahrál Michale Jeter, který po natočení filmu záhy zemřel. Z toho důvodu je mu Polární expres dedikován.
Zemeckisův a vzhledem k míře osobního nasazení i Hanksův Polární expres vychází z jiné kulturní tradice, než jsou čeští diváci zvyklí, a proto už z toho důvodu bude asi přijímán s jistou rezervou. V tom však nevidím hlavní problém filmu. Nalézám jej v samotném příběhu, který není natolik silný, aby ve sto minutách zaměstnával naši pozornost. Napínavý rozjezd, s jakým je podávána jízda vlakem, jednoho z nejstarších kinematografických fenoménů, vystřídá labyrint Santovy říše, která působí natolik neútulným dojmem, že dospělé diváky asi přivede k hříšné otázce, zda by jim nebylo lépe u černé kriminální komedie Terryho Zwigoffa Santa je úchyl! (2003) Také animační technologie není ještě zcela zvládnutá: postavy jsou somnambulní nebo příliš expresivní. Má-li se v budoucnu animace ubírat ke stále větší lidské dokonalosti, zůstal i z tohoto hlediska Polární expres někde na půli cesty.
