Nápad vytvořit podobenství o neprodyšně uzavřené zdi, jež by symbolizovala neschopnost mezilidské komunikace, se v hlavě baskytaristy Rogera Waterse zrodil po chladně přijatém koncertu Pink Floyd na montrealském olympijském stadiónu. Kolekce šestadvaceti wagnerovsky dramatických, hutných a patetických skladeb (jež kontrastují s lkavě křehkými písněmi), vyšla v podobě dvojalba The Wall 30. listopadu 1979. Někteří kritici gigantický projekt obviňovali z polopatického přemílání otřepaných pravd, okázale nabubřelé sebezahleděnosti i překombinované struktury. Časopis Rolling Stone však vystihl, že se nahrávka „vrhá na život s vytrvalým a neovladatelným vztekem, který je nefalšovaný a ve svých detailech až děsivý“. Dva měsíce po vydání desky vznikla i její monstrózní scénická podoba, jež se stala odrazovým můstkem pro filmovou verzi Zdi.
Režie filmu Pink Floyd – The Wall, který měl premiéru 14. července 1982, se ujal britský tvůrce Alan Parker, velký fanoušek Pink Floyd, jehož nadchla „psychopatická tajemnost“ projektu. Podobně jako natáčení alba probíhalo v napjaté atmosféře mezi Watersem a zbylými členy skupiny (ústící v otevřené nepřátelství a soudní spory), byla i práce na filmovém ztvárnění poznamenána skladatelovými spory s Parkerem. Waters nakonec ustoupil a nechal Parkerovi během natáčení volnou ruku, i když ve střižně vládla hysterická atmosféra. Ke sporům přispěla i skutečnost, že ústřední roli měl hrát sám Waters. Protože však neobstál při kamerových zkouškách, nahradil jej zpěvák Bob Geldof, jenž měl sice rád Parkerovy filmy, Waterse však považoval za „levičáckého milionáře, jehož hryže sociální svědomí“. Vzhledem k přeobsazení této role byly z filmu vypuštěny i všechny sekvence, v nichž se měli objevit členové Pink Floyd.
Parker chtěl vytvořit střihový film bez dialogů, který by příběh vyjádřil jen hudbou a texty Pink Floyd, fantazijními vizemi a animovanými sekvencemi. Plně využil Watersovu představu stavící rovnítko mezi koncerty a válku („Vojáci na frontě jsou na tom stejně jako rockeři na turné.“). Silně ideologický scénář koncipoval jako noční můru odcizené rockové hvězdy Pinka, který má za sebou „příliš mnoho vystoupení, příliš mnoho drog a příliš mnoho aplausu“ a uzamčen v hotelovém pokoji bilancuje svůj život. A každá bolestivá vzpomínka (otcova smrt ve druhé světové válce, matčina přecitlivělá láska, zkostnatělý školský systém, rozpadlé manželství, milenky z řad bezduchých fanynek, sebezničující kolotoč hudebního byznysu) se mění jen v další „cihlu do zdi“, kterou si osamělý Pink obestavěl city.
Waterse autobiograficky laděný příběh (jeho otec zahynul při bombardování Anglie) přivedl posléze až k poznání, že „jediným východiskem z onoho bludiště zklamání, rozchodů a znechucení nad svou vlastní osobou je šílenství“. I proto se hlavní aktér začíná stále víc podobat někdejšímu, psychickými problémy trpícímu leaderovi Pink Floyd Sydu Barrettovi. Album, představení i Parkerův film vrcholí halucinogenní sekvencí, v níž se Pink při koncertě mění ve fašistického diktátora, který demonstruje svoji sílu nad zfanatizovaně bezduchým davem (a zároveň během jakéhosi „rockového Norimberku“ schizofrenně soudí sám sebe).
Uhrančivě stylizovaný „pětadevadesátiminutový videoklip“ je koncipován jako pásmo volně na sebe navazujících epizod, v nichž se prolíná drastická realita (brutální policejní zásah, masakr ve válečných zákopech) s metaforicky přebujelými, psychedelickými představami. Na imaginativnosti snímku má nezměrnou zásluhu politický karikaturista Gerald Scarfe, jehož nechutně fascinující kresby nechávají explodovat bílou holubici míru či proměnit něžně se mazlící květiny ve zvířecky rozšklebené vagíny.
Ačkoli i některé hrané sekvence působí depresivně (a to se ještě ve scéně, kdy uniformovaní skinheadi lynčují černocha a znásilňují jeho bílou přítelkyni hodně stříhalo), nejmocněji vyznívají místa, která nesázejí na drastičnost obrazu, ale na jeho kontrastnost (sekvence, v níž Pink v psychopaticky zuřivém záchvatu zdemoluje pokoj, nebo epizoda, v níž unifikované školáčky semílá strojek na maso). Kritika Parkerovi sice vyčítala samolibost a těžkopádnou symboličnost (ostnaté dráty, vnitřnosti, barely krve, řetězy, červi...), zároveň si ale získal uznání za své zkoumání temných stran lidské psýchy srovnávané dokonce i s dílem E. A. Poea. Díky své naléhavosti a nadčasovosti film i téměř po čtvrt století zůstává alespoň jednou symbolickou cihlou vyjmutou z labyrintu dnešního totálně zazděného západního světa.
Recenze vydání filmu na DVD.
