Silnou stránkou letošní soutěže karlovarského festivalu byly filmy sledující osudy plné trápení, ale i skromných radostí svých zdánlivě všedních hrdinů. K nejzralejším z nich patřil polský komorní snímek Pár osob, krátkej čas Andrzeje Barańského, který líčí vztah umělce a člověka, jenž se o něho stará – podobně jako tomu bylo v loni oceněném filmu Můj Nikifor.
Děj filmu se odehrává v letech 1975—1983, tedy v době „malé stabilizace“, nakrátko vystřídané vzepětím hnutí Solidarita a jeho potlačením po zavedení výjimečného stavu. To je ale jen matné pozadí příběhu důvěrného přátelství nonkonformního básníka Mirona Białoszewského (1922—1983) a spisovatelky Jadwigy Stańczakowé (1919—1996), která ztratila zrak po porodu dítěte. Oba již nemladí a napohled nepříliš přitažliví se vzájemně doplňují: nepraktický Miron potřebuje, aby se o něho v každodenním životě někdo staral, a Jadwiga nachází v péči o něj životní náplň. Navzdory slepotě je totiž schopna se bohémsky zanedbanému básníkovi plně věnovat. Z popudu Mirona si začne psát deník a dokonce i verše, které mají úspěch. Film Pár osob, krátkej čas uvozuje báseň, v níž Jadwiga cituje, jak jí Miron zprostředkoval vidění světa popisem toho všeho kolem, od barev květin až po psí lejno, do kterého šlápla. Duchovní život ovšem tkví v tom hmotném, který ve Varšavě té doby nebyl valný, na všechno byly lístky a pulty prázdné.
Spolu s kamerou vstupujeme do těsného bytu, kde žije Jadwiga s bývalým manželem a vzdoruje příliš opatrovnickému otci, a kam dochází Miron i zástupci společnosti nevidomých. On se trápí poezií, ona mu pere a látá, kupuje šaty a obsluhuje magnetofon, vyřizuje žádosti a účty. Miron jí nosí zákusky, ovoce a polní květiny. Jadwiga se snaží překonat omezení daná slepotou, píše na stroji, čte, sleduje televizi a dokonce se naučí hmatem rozeznávat tvary podle jejich barvy. Navštěvuje autorské úterky v bytě Białoszewského, který už je svým způsobem slavný a kromě spřízněných duší za ním chodí mnoho obdivovatelů (podle pamětníků ho navštívil i Allen Ginsberg), i když se před oficiálním světem uzavírá. Příznačné je, že se o politiku nezajímá a vyhlášení výjimečného stavu chápe jako válku s USA). Nesnáší sluneční světlo, a proto si přelepí okna černým papírem, ven vyráží nejraději v noci a dešti. Jadwiga doufá, že jde o víc než běžné přátelství, ale homosexuální Miron je zahleděn sám do sebe a své tvorby a není schopen dát najevo city a vděčnost, vadí mu nedostatek pozornosti stejně jako přílišná péče. Nakonec začne žárlit na literární úspěchy Jadwigy, zejména proto, že její tvorba těží ze stejné reality jako ta jeho…
Všechny prožitky, drobné i větší události ze života obou hrdinů popsala Jadwiga Stańczakowá v knize Deník ve dvou. Právě tento vztah dvou zvláštních a přitom tvůrčích osobností na pozadí banální reality zaujal Andrzeje Barańského (1941). Téma mu bylo blízké už proto, že se ve své tvorbě zaměřuje na osudy lidí, kteří se před nepřízní životních okolností opírají o mravní zákony a hodnoty. Ostatně i jeho v mládí poznamenala stoupající hvězda novodobého klasika polské literatury Mirona Białoszewského, který zůstal věrný sobě i šedé každodennosti, jak ji vyjádřil ve své nejznámější knize Paměti z varšavského povstání.
Ani v Polsku není snadné realizovat podobné neefektní náměty, a tak Barański musel čekat sedm let na to, aby získal prostředky – nejprve jen na televizní film pro cyklus Polské svátky (!) a až dodatečně se podařilo uskutečnit přepis na 35mm film. Skromné podmínky komorně laděnému snímku paradoxně prospěly, natáčení ruční digitální kamerou v přirozených, málo nasvětlených interiérech přidalo dílu na autenticitě. Šedivější barvy připomínají polské filmy té doby a postavy do ní hodnověrně zapadají.
Krystyna Janda spolu s režisérem několik let usilovala o vznik filmu, nejspíš proto tak dokonale nasákla povahu své hrdinky, kterou hrála se zavřenýma očima a v černých brýlích po Jadwize. Je to jiná žena než její dosavadní průbojné postavy – slepotou pohybově a výrazově utlumená, ale současně trpělivě naléhavá, obětavá a beze zbytku přesvědčivá. Na národním festivalu v Gdyni jí role přinesla Cenu za ženský herecký výkon, samotný film se musel spokojit s Cenou novinářů a Cenou televize. Stejně výraznou postavu vytvořil známý krakovský herec Andrzej Hudziak, jehož Miron je podivín posedlý svou tvorbou, vůči světu bezbranný jako dítě. Na karlovarském festivalu oprávněně získal Cenu za nejlepší mužský výkon.