Pan Lehmann je téměř třicátník, Berlíňan z Kreuzbergu, z oblasti Kotti a slavného klubu SO36. To je asi jako být v Praze ze Žižkova, od Akropole. Kreuzberg byl přímo u zdi, a tak tu žili především podivní umělci, vysílení přistěhovalci a zapomenuvší se domorodci.
Pan Lehmann je barmanem v jednom z barů jistého Erwina. Knajpa je to domácká, malá, a podobný je i hrdinův život. Panu Lehmannovi se ozvou rodiče z NSR a pozvou se na návštěvu. Pan Lehmann z toho žádnou radost nemá už proto, že jim řekl, že dělá vedoucího restaurace.
A konečně, i nejbližší přítel, taky-umělec a hromotluk Karl, oslovuje pana Lehmanna „pane Lehmanne“. Je to bohužel nevysvětlená atrakce. Ani udělaná Katrin se nedozví, proč mu tak říkají. Katrin je novou kuchařkou v jiném Erwinově podniku a s Lehmannem je spunktuje právě Karl, výčepák tamtéž.
Karl má mít brzy výstavu, čili se chlastá a divák má možnost bez průtahů nahlédnout do pestrých malých kreuzberských barů. Během večera se k partě přidá cizinec, o kterém si ostatní myslí, že je policajt. Lehmann s Katrin se nakonec utrhnou a vklouznou do laskavé love-story.Přijedou Lehmannovi rodiče a kluka vyšlou za příbuznými do východního Berlína. Má jim dovézt 500 DM. Lehmann Východ nesnáší, ale aspoň si domluví u hodin na Alexu rande s Katrin a jede. Jenže ho chytí celníci a Katrin u hodin potká cizinec. Všichni tři se setkají večer na Západě v tureckém bistru a je z toho s přehledem nejsilnější scéna filmu, kterou nezastíní ani brzký pád Zdi.
Příběh stojí na několika málo obrazech. Tvůrci spoléhají na sílu výchozí situace a dialogy. Těch je jednak hodně, a jednak nejsou z nejsnazších. To vychází z románové podstaty díla, které pro plátno adaptoval sám Regener.
Problém je, že Christian Ulmen není úplně výrazný herec. Lehmanna dává sice civilně, ale mimo klíčového obrazu v bistru až příliš jednostranně, bez jiskry. Když je Detlev Buck coby Karl odsouzen k depresi, a vedlejší figury jen statují, profiluje se nejvýrazněji Katja Danowski v roli Katrin.
Lehmann těží z místní kreuzberské atmosféry – odkazy k místním patronům, zvykům atd. Proto mi přijde škoda, že produkce nebyla schopná zapracovat na nápaditějším storyboardu – celý film se může odehrát v aťasu.
Světla nezaujmou, vyznívají televizně ploše. Vrcholem fušérství jsou závěrečné sekvence u Zdi, natočené ve studiu tak nepokrytě, že chybí jen záběr s odhalenou dekorací.
Už při úvodních titulcích si člověk všimne, jak VELKÝ prostor dostalo jméno střihače Petera R. Adama a hned je jasné, proč - materiál je rozsekaný na cimprcampr. Leander Haußmann se zřejmě ve střižně pokoušel zachránit špatnou kameru, naneštěstí na plátno dopravil chaos, ze kterého bolí oči. Příkladem budiž scéna s Lehmannem, Katrin a Karlem, když se domlouvají na společném plavání a po několika střizích divák neví, kde kdo vlastně stojí, nebo odfláknutá bitka v gay-baru.
Německé filmy, ve kterých se pije brémské pivo Becks, obvykle doplňuje výrazná hudba. Haußmannův Lehmann není vyjímkou. Stejně jako u ostatních složek díla i tady je vidět snaha, ale víc nic. Novější Akinovo Proti zdi je při zachycování podobného prostředí (i když v Hamburku) nesrovnatelně úspěšnější.
Nakonec největším kladem bia je předloha. Především absence sentimentu a Lehmannova nedůvěřivost k „Ossies“. Ani „pověstný“ německý humor není z nejhorších a evokuje filmy již zmíněného Fatiha Akina. Produkčně je Haußmannův film naneštěstí prokoučovaný, a tomu odpovídá jak přijetí kritikou, tak diváky.
