Vítězný film benátského festivalu (doslovný překlad jeho názvu zní Sestry od Máří Magdaleny) patří mezi filmy, které se zabývají neblahou rolí bigotní náboženské víry, těžce narušující i rodinné vztahy. Vypráví o několika dospívajících děvčatech, zavíraných „na převýchovu“ do pracovních zařízení spravovaných církví. Je však škoda, že nebyly blíže projasněny pohnutky, které rodiče vedou k tomu, aby tak neoblomně a bezcitně odvrhli své děti, v jejich očích trestuhodně hřešící smilstvím - odevšad totiž plyne děs z nežádoucích sexuálních aktivit, přehlušující jakýkoli soucit.
Přitom "provinění" může být až absurdní: postižena je svobodná, ještě nezletilá rodička Rose (Dorothy Duffyová), jíž je dítě okamžitě odebráno a poskytnuto k adopci; odvlečena je Bernadette (Nora Jane Nooneová) provinivší se pouhým flirtováním s chlapci postávajícími za plotem školního plácku; krutý trest dokonce dopadne i na nebohou Margaret (Anna Marie Duffová), znásilněnou během svatby.
Všechny jsou umístěny v „nápravném pracovišti“, kde vedle modliteb se věnují hlavně praní prádla. Nejvíce deprimující však není jen věčné ponižování a vědomí bezprávnosti, pošlapávání důstojnosti a bezohledné fyzické tresty za přestoupení zákazů (když jedna z chovanek promluví se ženou stojím za zdí ústavu, je surově zbita matkou představenou, což je ovšem v absurdním protikladu k tomu, že útěkářkám jsou pouze ostříhány vlasy). Základním znevolňujícím prvkem je totiž věčná nejistota o délce pobytu. Chovanky totiž nebyly k žádnému odnětí svobody odsouzeny, jsou internovány se svolením rodiny, která jediná je odtud může vyzvednout. Pokud tak neučiní, mohou tak setrvat navždy, třeba až do své smrti - jak ostatně film také ukazuje. Jedna z žen, která za zdmi prádelny strávila většinu života, tam dokonce umírá.
Režisér Peter Mullan (dosud jej známe jako herce - např. z Loachových filmů Lůza nebo Jmenuji se Joe) vykresluje podmínky v tomto zařízení jako takové, které nijak nepřispívají k nějaké nápravě či prohlédnutí, je tam utužována jedině slepá poslušnost a pocity viny. Děvčatům je jasně dáváno na srozuměnou, že spáchaly smrtelné hříchy, i okolí je považuje za kurvy. Ani zde nechybí sexuální deviace, projevující se třeba ve výsměšně pohrdlivém prohlížení nahých děvčat dvěma chlípnými jeptiškami a komentováním jejich nejintimnějších partií. Vládne tu pokrytectví, i kněz ve skrytu souloží. Jen málokdy se postiženým děvčatům naskytne příležitost zosnovat drobnou pomstu, třeba znemožnit duchovního.
Díváme se, jak v děvčatech postupně vyhasíná odhodlání k odporu, na svobodu se dostane jen málokterá. Pro citově zhrublou Margaretu - po čtyřech letech! - si přijde až její čerstvě dospěvší bratr, dalším dvěma se podaří prchnout. Otřesným dokladem lhostejnosti je pak osud mentálně mírně retardované dívky, která končí psychicky zcela zdevastována v blázinci. I mezi internovanými dívkami totiž vyhasíná vědomí solidarity, vrchu nabývá sobectví, odrážející se v tupém přihlížení, jak se někomu děje příkoří či křivda.
Stačí několik vět vyměněných mezi sourozenci, aby vše okamžitě vykrystalizovalo: když Margaret svému bratru vyčítá, proč pro ni nepřišel dřív než po čtyřech letech, odvětí, že nejprve musel dospět. Zatrne, když jiná mladá dívka bezcitně vybízí zestárlou, smrtelně nemocnou kolegyni, aby konečně umřela. Ale i cynismus a nenávist vypěstovaná v útlém věku dokáže být hnacím motorem k zoufalému útěku, během něhož se nezastaví ani před hrozbou násilím. Kamera Nigela Willoughbyho si počíná nenápadně, avšak zejména stísňující zobrazení prádelny i ubikací, sirých zdí a jakoby zvoskovatělých obličejů vytváří působivý kolorit celého vyprávění.
Herecká složka dosahuje mimořádné sugestivity, věrohodně postihuje poddajnost vštěpovanou od dětství i pokřivené mravní hodnoty. Autenticitu podporují neznámé tváře hlavních představitelek, které dobře postihly drtivý pocit bezpráví, zprostředkovaly, jak jejich hrdinky nechápaly, zač jsou zavřené, marně se dovolávaly soucitu nejbližších. Působivé byla zejména ztvárnění intelektově omezené ženy, těšící se na pravidelné spatření svého dítěte, které k bráně ústavu vodila její sestra, a veskrze upřené na posvátný medailónek. Když o něj přišla, nevnímala, že jej někdo ukradl, ale dětinsky lpěla jen na slibu jeho nalezení.
Ze závěrečných titulků poznáváme, že ostudný systém „převýchovných“ církevních prádelen byl zrušen až v roce 1996, že v Irsku bývalo takto zadržováno až třicet tisíc „nemravných žen“, které nedostávaly žádnou mzdu, že ty, jimž se podařilo dostat se na svobodu, mívaly potíže se začleněním do normálního života i vybudováním rodinného zázemí. Cenné je, že film nezdůrazňuje pamfletické prvky, že postihuje tak říkajíc běžný chod ústavu. Čerpá ze skutečných událostí a možná překvapí, že některé postižené ženy, které posloužily jako vzor pro filmové postavy, navzdory trýznivým zážitkům nikdy nepřestaly být věřícími katoličkami.
