Od druhé půle padesátých let se začala z ruských válečných filmů vytrácet pompéznost a černobílé rozvrstvení charakterů i zápletek, nahrazuje je plastičtější nazírání, kladoucí důraz na osudy jedince, často ztraceného uprostřed válečných vřav, často dokonce vzdáleného prvoplánovému hrdinství. Jistě, obrana vlasti před krutým nepřítelem stále dominuje, avšak do popředí vystupují i zničená přátelství a lásky, politické podezíravost, psychické újmy. Jistě není třeba jmenovat nejvýznačnější díla tohoto zacílení – Jeřábi táhnou, Baladu o vojákovi, Ivanovo dětství, Živé a mrtvé a rovněž Otce vojáka (1964).
Otec vojáka vznikl v Gruzii a jednoznačně prozrazuje místo původu. Protepluje jej jistá bezprostřednost zemitých venkovanů, již vyrovnaných se svým údělem, schopných třeba zaujmout i humorný odstup od valících se hrůz. Režisér Rezo Čcheidze (dříve se spolu s Tengizem Abuladzem proslavil lyrickým Oslíkem či později již samostatně snímkem Náš dvůr, v sedmdesátých letech natočil třeba Štěpy) se odjakživa zajímal o lidskou ušlechtilost, ať již se prosazuje ve všedních situacích nebo ve výjimečných. V tomto filmu sledujeme namáhavé putování starého vinaře (Sergo Zakariadze se proslavil především na jevišti, mimo jiné i králem Learem), jenž jat zlým tušením se vydává na namáhavou cestu, aby kdesi na nekonečných frontách hledal a ochránil svého syna.
Čcheidze záměrně vyostřuje protiklad mezi mírovou idylou, kdy pracovití Gruzínci obdělávají sluncem proteplené vinohrady (a zde se film nejvíce přejímá dikci vylhaných ideologických agitek), a zuřící válku připomene jen ojedinělý přelet nacistického letounu. Avšak mladí Gruzínci museli narukovat, stejně jako byli povoláni vojáci z celého Sovětského svazu, aby hromadně umírali se Stalinovým jménem na rtech. V synových stopách se vydává i vousatý stařec. Dlouho nacház jen místa, kde jeho syn tankista pobýval. Slyší o jeho hrdinství a spolu s frontou vytlačující vetřelce z obsazených území se pozvolna posunuje stále blíž k hranicím nacistického Německa.
Sergo Zakariadze polidšťuje hrdinu filmu, vtiskuje mu durdivost a nedůvěřivost, když jedná s nemocničním personálem nebo komisní vojenskou hlídkou. naproti tomu pookřeje, když poslouchá vyprávění synových kamarádů. Zakariadze věrohodně postihl starcův myšlenkový obzor, je pro něho stěží představitelné, aby začal hořet obilný lán – instinktivně (a zbytečně) jej počne hasit svým pláštěm. Avšak také zazní patetické tóny, v bezmocném rozhořčení opravdu může problesknout odkaz postav Learovy velikosti: údiv nad nepochopitelným zmarem kolem něho mu nakonec vtiskne do rukou zbraň, když rázně ubije zlotřilého nacistu, jako by se mstil za všechno příkoří, které Němci způsobili jeho vlasti.
Otce vojáka můžeme dnes – s více než čtyřicetiletým odstupem – vnímat jako doklad zcivilnění ruských válečných příběhů, jako obohacení galerie válečných hrdinů postavou navenek nehrdinskou, ale přesto až nadlidsky odhodlanou nepolevit ve svém předsevzetí. Film byl oceněn na zahraničních festivalech a dodnes je v různých retrospektivních programech promítán.
