Cesta Takeshi Kitana k Hana-bi byla plná náhod. Kitano původně studoval na inženýra, ale vyhodili ho. U komika Senzabura Fukamiho se naučil komedii a tanci. Šanci vystupovat ale dostal, až když pracoval jako liftboy v nightclubu a místní komik náhle onemocněl. Pak se stal, pod jménem Beat Takeshi, slavným komikem v duu „The Two Beat“. S režií to bylo stejné. Psal se rok 1989 a Kitano hrál ve filmu Sono otoko, kyobo ni tsuki (Violent Cop). Jenže původní režisér onemocněl, a tak ho Kitano nahradil a tím odstartovala jeho kariéra režiséra. Poté, co v roce 1994 dokončil Minna yatteruka (Getting Any?), stal se účastníkem těžké automobilové nehody, kterou sotva přežil. Bouračka změnila jeho tvář i život. Kitano začal malovat a v jeho filmech se začíná objevovat nevídaný cit pro estetiku. Pozdní díla jako Loutky (Dolls), či Samuraj (Zatôichi) jsou jasnými důkazy této změny.
Nejslavnějším Kitanovým bijákem je však Hana-bi (1997), za které režisér fasoval Zlatého lva v Benátkách. Hana-bi se překládá jako „Fireworks“, čili „Ohňostroj“. Japonský výraz je však mnohem poetičtější složeninou slov „oheň“ a květina“. K pochopení nálady Hana-bi je třeba i Lorcou proslaveného termínu „duende“, jenž vnímám jako niterný stesk.
Kitano hraje Yoshitaku Nishiho, „tvrdého poldu“ (viz Violent Cop). Síla figury tkví v Kitanově projevu. Ten chlapík vypadá trochu jak Harvey Kietel. Ve tváři mu neustále hraje potutelný úsměv, a divák se ptá proč? Dcera zemřela. Žena trpí nevyléčitelnou nemocí a její dny jsou sečteny. Nishi se může dotknout její krásy, ale ví, že ona odchází, že tu nebude. A tak mu víceméně nezbývá, než se usmívat. Kdo by ten pocit neznal. Denně. Kromě toho má Nishi na hrbu výčitky z práce. Jednou nechal svou jednotku hlídat dům menšího zločince a sám jel do nemocnice navštívit ženu. Zločinec se objevil a postřelil Nishiho přítele Horibeho (Ren Osugi), tak nešťastně, že policista skončí na kolečkovém křesle.
A potom přišla přestřelka. A s ní smrt jiného Nishiho kolegy, kvůli hrdinově neschopnosti. Po kolegovi zbyla mladá vdova a po Nishim prázdná židle u policie.Nishi si půjčí u yakuzy, aby zajistil vdovu i Horibeho. Potom nonšalantně přepadne banku a vezme ženu na poslední výlet k hoře Fuji. A yakuza je mu ve stopách.
Kitano vrhá obecenstvo do děje jak plavčík děcko do vody. Bez ptaní. Bez vysvětlování. K plnému pochopení je pak Hana-bi potřeba vidět několikrát, avšak i na poprvé jde o neuvěřitelný zážitek. Hana-bi je především koncert Kitanova minimalistického, na gesta i slovo úsporného herectví, avšak ani ostatní, opět tradiční, Kitanovi herci nezklamou. Veškeré situace těží z nehorázně napadnuté střihové skladby. Stříhal sám Kitano. Tragickou přestřelku rozvíjí tak, jako slunce poupě květiny v květ. Ve scéně s prodavačem ojetin zase s pohledem na houkající policejní fáro přichází ke slovu akrobacie mezi retrospektivou a budoucností. A moment, kdy Nishi hádá karty, prostě nezapomenete.
Brilantní kamera Hidei Yamamota dává scénám přesný směr. V tradici Ozuových, či Kurosawových děl nechává Kitano figury dlouho v záběru. Skvěle působí segment s vyloupením banky. Základní neutrální záběr z průmyslové kamery dramatizují prostřihy na Nishiho, pokladní, úředníky, kteří nic netuší a na zákazníka, který naopak tuší moc dobře. Hudba Kitanova dlouholetého spolupracovníka Joeho Hisaishiho je až evropsky jímavá a scénu zavlažuje takovým nádherným smutkem, jaký mnohdy neposkytuje ani pohled na čerstvý úplněk, či Kitanovu oblíbenou mořskou hladinu.
Samostatnou kapitolou je u Kitana využití násilí. Režisér je na plátno vpravuje přímo pomocí injekční stříkačky: jsou to náhlé, rychlé a explicitní sekvence, jejichž kompozice i umístění v sestřihu jsou přesně promyšlené. Násilí u Kitana připomíná slavné Buńuelovo řezání oka. Bolí to.
V Hana-bi má však velký prostor i Kitanův specifický humor, někdy suchý (baseball) a někdy rozpustilý (návštěva chrámu).
Kitano byl při práci na Hana-bi zastižen ve vrcholné formě a bouřlivý ohlas, který snímek vyvolal, je víc, než zasloužený. Jediná výtka se snad týká Nishiho ženy. Přes svůj význam pro činy hlavního hrdiny zůstává trestuhodně nerozvinutá (zásadně nemluví a kromě její nemoci o ní nic nevíme), a to i přes to, že lze namítnout, že stojí zcela mimo svět yakuzy a Nishiho nebezpečné práce, a je tak jakýmsi andělem.
