V únoru 2001 nechal talibanský režim odstřelit dvě gigantické sochy Buddhů, čnící v bamjánském údolí již půldruhého tisíciletí. Považoval je za produkty cizího náboženství, odporující islámské věrouce. Taková je výchozí platforma, kterou bude švýcarský režisér Christian Frei ve filmu Obří Buddhové zkoumat a rozvíjet z nejrůznějších úhlů pohledu.

Švýcarský filmař pozvolna skládá mozaiku hraničního dokumentu, který v sobě zahrnuje nejrůznější postupy i styly – od náznaků vypravěčské subjektivizace (ich-forma písemných svědectví o putování dávného mnicha) přes výpovědi očitých svědků destruktivní akce až k spekulativnímu návratu emigrantky na místa, která zná jen z otcových fotografií. Prolínají se tu reportážní rysy (třeba v souvislosti s archeologem, vytrvale hledajícím dnes nezvěstnou třetí, třistametrovou ležící Buddhovu sochu) s osobním vyznáním. Je dokládají osobní komentáře formulované jakoby v podobě dopisů.

Režisér věnoval přípravě svého filmu velkou pozornost jak co do vyhledávání obrazových materiálů, tak co do zjišťování bezmála celosvětových kontextů od Číny po kanadské Toronto. Zpřístupní staré rytiny i dojmy cestovatelů, kteří sochy spatřili (s dominantou podrobného popisu z pera buddhistického poutníka Sücu-canga, jenž zachytil i reálie, z nichž se z hlubin věků nic nezachovalo). Umožní zavzpomínat redaktoru televize al-Džazíra, jenž v přestrojení zkázu soch natočil, s prostými pastýři, kteří živořili v nedalekých jeskyních.

Ale současně postřehneme zajímavý vnitřní rozpor v ustrojení samotného filmu: Frei se po většinu příběhu usilovně pachtí po Číně, aby vnikl to tajů obřích Buddhů, účastní se archeologických vykopávek v bamjánském údolí, okouzleně přihlíží počítačovým konstruktům, oživujícím stav před zničením soch, provází výpravu odborníků, uvažujících složit sochy do původní podoby z dochovaných úlomků. V závěru však lakonicky připomíná krátkozrakost takového počínání: buddhisté věří, že vše se proměňuje a nic není trvalé. Ostatně – geologové usuzují, že za několik milionů let zmizí z povrchu zemského i skalní masív, do něhož byl sochy vytesány.

Snímek i tak dospívá k zajímavým zjištěním. Vytrvalý průzkum čínských reálií odhalí znepokojivé jevy: vytrácí se meditativní pokora a z náboženských památek se stávají výnosné turistické atrakce. Dokonce byl realizován nápad vytesat repliky afghánských Buddhů v jejich původní velikosti na místě historicky cenných hrobů. Když propukl skandál, vytesaná socha byla přikryta, znepřístupněna a vyhýbavě zapírána, zřejmě bude zahrnuta zeminou. Není vyloučeno, že podobná atrakce (třeba v poloze trojrozměrné virtuální makety, kterou se již vědci obírají) by mohla vzniknout i v zdevastovaném Afghanistánu.

Christian Frei se překvapivě málo věnuje právě této zemi a případná zjištění o samotných Afgáncích jsou nezúčastněně fádní. Rádoby oduševnělé úvahy naopak odvádějí pozornost od ústředního tématu, sice proklamovaného, ale jen váhavě naplňovaného. Jak těžce zkroušený národ oslovuje odkaz minulost, jak se staví ke svým kořenům. Zachycená jízda autem kolem zničených kábulských ulic, pobořeného muzea, kde historici pracně sestavují roztříštěné exponáty, to sdělí beze slov. Pozvolna prosvítají rozdílná stanoviska i mentalita, způsob uvažování. Zatímco dlouho netečnou západní civilizaci licoměrně vyděsí až přímá zkáza památky, rezignované domorodce zajímá hlavně uhájení pouhé existence. Škemrání nadbytečných dělníků o práci na archeologických vykopávkách je dostatečně výmluvné.