Zdá se, že čím více lascivních (nejenom filmových) produktů náš mediální trh poskytuje, tím méně se chápe význam termínů „pornografický“ a „naturalistický“. Nejnovější snímek rakouského filmaře Ulricha Seidla Import/Export má dokumentarističtější ráz než jeho předchozí hraný film Psí dny. Tuzemské recenzenty to provokuje k udílení nálepek: jeden z nich píše třeba o Seidlově „absolutním naturalismu“, přičemž prý „jeho pornografické scény jsou určeny snad jen pro velmi otrlé obdivovatele tohoto žánru“.
Ulrich Seidl vypráví filmový příběh prostřednictvím silných obrazů, jimž chybí hlubší duchovní dimenze v míře, v jaké ji postrádají pro dnešní život leckdy příznační protagonisté snímku. Postuláty kultivovaně citlivých (a konvenční morálkou vyžadovaných a adorovaných) projevů Lásky jakoby jim zhola nic neříkaly: v jejich světle nejsou schopni vnímat sebe samotné ani druhé lidi buď vůbec, anebo až tragikomicky neohrabaně. Aneb jak praví titul jednoho Seidlova filmu z rakousko-českého pomezí z roku 1992: Se ztrátami se počítá.
Možná že právě tato absence vyšších duchovně-citových motivací svádí k povrchní domněnce, že sledujeme cosi extrémně „pornografického“. Poukažme v této souvislosti jen na pár skutečností, svědčících o tom, proč Seidlův film Import/Export pornografický rozhodně není.
O snímku Velká žranice jeden francouzský kritik napsal, že „jsou to excesy“, které v něm režisér Ferreri „uvádí na scénu – a právě z toho pramení takový smutek filmu“. Stojí za zmínku, že uvádění „excesů na scénu“ se ve své tvorbě věnuje celá řada moderních filmařů. Ještě před Godardem, Makavejevem a Ošimou k nim patřil například Pasolini – jeden z nejvýznamnějších vzorů Ulricha Seidla. Také o Pasoliniho opusu Salo se dodnes nesmyslně spekuluje jako o pornografii. Zkoumáme-li však zevrubněji způsob, jakým je snímek Salo natočen, můžeme být až překvapeni zjištěním, jak málo takzvaného naturalismu v díle je, s jak obdivuhodnou šikovností dociluje Pasolini až šokujících vizuálních dojmů, aniž by hrůzné detaily reálně ukazoval: stačí náznak, a divák má pocit, jakoby se „ještě nikdy v kině nedíval takhle přímo do pekla“. 1)
Ani Seidlova tvorba není ani zdaleka tak naturalistická, jako se to z povrchního pohledu jeví. Rovněž ve filmu Import/Export Seidl sice odhaluje to, co se „oficiálně“ ukazovat nesluší, ale nečiní tak ani o vteřinu déle, než je třeba, aby vzbudil jedinečný dojem naturelu určité skutečnosti. Naproti tomu tak či onak zaměnitelné objekty pornografie mají diváka cíleně vzrušovat. V kontrastu s pornotechnikami Seidl například v sekvenci, v níž se dívka ve filmu Import/Export více či méně ochotně poddává zvrhlým pokynům „Pána“, svébytně demaskuje podstatnou ubohost a triviálnost celého toho „báječného sexuálního kšeftu“.
Od pornografických filmařů Seidla dost možná nejzřetelněji odlišuje horizont stáří, umírání a smrti, který je ve filmu Import/Export zvlášť intenzívně kontinuálně přítomný. Evokace konečnosti lidského bytí působí místy smutně až tísnivě – v protikladu s intencemi pornografie, která virtuálně šíří nikdy neutuchající tělesnou radost a slast. Také v konjunkturálně laděných filmech se zajisté objevují motivy smrti a rozličného násilí, avšak vždy jde jenom o vnějškově efektní koření příběhu, jehož autoři povětšinou tak či onak primitivně kalkulují s myšlenkou, že sebemírumilovnější lidičky na světě násilí a smrt fascinuje – často ještě mnohem více, než všeobecně oblíbený sex. Na rozdíl od řemeslníků, libujících si v pornografii sexu a násilí, Seidl ovšem ve filmu Import/Export zobrazuje holý vnějšek a dosahuje diagnózy vnitřního stavu. 2)
1) Právě těmito slovy charakterizoval Werner Herzog svůj dojem ze sledování Seidlova filmu „Zvířecí láska“.
2) To se obdivuhodně daří také básníkovi a zpěvákovi Milanovi Smrčkovi alias Závišovi – rovněž v jeho textech lze vysledovat stálý zřetel k horizontu smrti, a také vzhledem k oné vyzrálé reflexi smrti nalézáme v Závišově tvorbě stovky geniálně jednoduchých, avšak hlouběji vtipně ironicky smysluplných metafor novodobého „pornoexistování“. Bylo by zajímavé hledat příčiny toho, proč Seidlovu „přímou řeč reality“ (řečeno slovy Pasoliniho) dnešní establishment nakonec při vší nechuti akceptuje, zatímco nad Závišovými básněmi a písněmi naši kulturtrégrové s gustem ohrnují povýšené nosy jako nad čímsi nebetyčně vulgárním – srovnej například vpravdě sprostou recenzi Závišovy poslední básnické sbírky z pera Martina Hůly v Reflexu 29/2007 nebo obdobně hrubiánský odsudek Vachkova filmu Záviš – kníže pornofolku… od Jana Jaroše na stránkách tiscali.cz. Jak Hůla, tak také Jaroš jakoby nedovedli rozlišit prostotu vyjádření od sprostoty – zřejmě úměrně tomu, jak ve zvulgarizovaném myšlení a cítění nalezli zalíbení i oni samotní.
