Mistr sci-fi žánru Ray Bradbury poprvé publikoval provokativní povídku A Sound of Thunder v roce 1952. Od této chvíle se příběh o lidské rase, jež se kvůli hrubému omylu jednoho muže ocitne na pokraji vyhlazení, objevil ve více než osmdesáti celosvětových sbírkách, trvale se usadil ve školních textech a stále inspiruje spisovatele a filmaře. Nic nemučí představivost tak, jako myšlenka o manipulaci s časem a možnostech, které by mohly vzejít z takového bezostyšného činu. „Je zajímavé, jak se příběh z padesátých let hodí do filmové technologie dnešní doby,“ dodává Edward Burns, který ve filmu ztvárnil roli Dr. Travise Ryera. Kvůli neexistenci funkčního stroje času se museli tvůrci Lovců dinosaurů spolehnout na důvtip 21. století, aby vytvořili moderní Chicago roku 2055 a měnili vývoj vedoucí do pravěké bažiny, která zde kdysi jistě byla.
Produkce filmu se usídlila v Praze a okolí a využívala zde několika exteriérů i Barrandovských ateliérů. Hyamsův záměr byl prezentovat pravděpodobnou realitu města v budoucnosti. Jestliže se díváte do minulosti, je enormní množství změn evidentně viditelné na vozech a projektování budov. Přitom se kolem nás některé z těchto vozů a staveb vyskytují dodnes, a tak nejde o kompletní renovaci všech komponentů, nýbrž pouze o přidání novějších prvků a jejich promíchání s již existující strukturou.
Tim McGovern (vizuální efekty), který v roce 1991 slavil oscarový úspěch za práci na Total Recall, prozradil, že město vzniklo z 3D databáze centra Chicaga. Na začátku se štáb rozhodoval, kterou budovu jak zmodernizovat. Přidáváním staveb a prováděním změn vzniklo zbrusu nové rozvržení města. Během natáčení se McGovern a jeho spolupracovníci usadili na opuštěné přistávací ploše bývalé sovětské vojenské základny poblíž Milovic. Tam vznikaly scény srážek vozů v měnících se ulicích „nového“ Chicaga, zapadajících do trhlin na silnici a ničených vyrůstajícími kmeny masivních stromů. Tyto záběry nemohli natáčet v džungli, parku nebo v ulicích, a tak využili tuto prázdnou rozjezdovou dráhu, na kterou vyznačili, kde by měla být stavení, a teprve později vše spojili ve výsledný obraz. Tvůrce vizuálních efektů George Merkert (Hvězdná pěchota / Starship Troopers, The Legend of Bagger Vance, Barbershop 2) vzpomíná: „Ve filmu je jen jeden animatronický kus. Je jím dráp dinosaura, který klesá do bažiny.“
Hyams také spolupracoval s výrobním návrhářem Richardem Hollandem, se kterým se setkal při práci na akčním thrilleru Konec dnů. Společně vytvořili několik scén, od postupně se rozpadajícího města budoucnosti až k nenasytné pravěké džungli. Holland si nechal dovézt masy zeleně z Itálie, Belgie, Anglie i lesů České republiky a měsíce před začátkem natáčení musel dát dohromady obrovské skleníky. Produkce nechala vyklidit ledové kluziště na pražském ostrově a naplnila ho stromy vysokými až padesát stop a pěti tisíci rostlinami. Několik tun půdy využila k vytvoření nerovného povrchu. Za pomoci kropícího systému a světel prospívala zeleň spolu s ptáky, hmyzem a dehtovou jámou. Ta je hluboká pouhé dva palce na mělké části a jen dvanáct palců v nejhlubší části. Ve filmu v ní však zmizí Allosaurus...
Letiště v Letňanech se stalo dočasným domovem pro tři sta gigantických kapradin. Z českých lesů byly také využity houby, kořeny, mech a další rostliny. Design časového transportéru založil Holland na částicových akcelerátorech a rozličném vybavení NASA. Jeho ovládací panel obsahuje mimo jiné setrvačníkový stupňový indikátor, monitoruje řídkost kyslíku, rychlost větru a analyzuje atmosféru.
Zobrazování příchodů evolučních vln bylo vytvořeno kombinací leteckého snímkování, animace CGI a triků. Hyams si to představoval jako trojrozměrné průhledné vlnění v atmosféře velikosti tsunami. Jeden pohled ve filmu zabírá patnáct mil podél břehu Michiganského jezera a opravdu dává pocit vlnové výšky 1500 až 2000 stop. Postavy jsou při příchodu evoluční vlny vymrštěny vzhůru, následně uvězněny v pomalém pohybu, během něhož se kolem nich mění prostředí, a nakonec klesnou do nového světa. Problémem při natáčení těchto sekvencí byl počet kamer. K realizaci své vize potřeboval Hyams 168 kamer, ale prostor byl jen na šedesát. Jediný způsob, jak dosáhnout kýženého efektu, bylo začít sekvencí s padajícím hercem, poté počítačem vygenerovat přesnou dráhu jeho letu a opět se vrátit k herci. Herec je tedy pouze na začátku pohybu vyvolaném evoluční vlnou zvednut na laně a na konci spuštěn dolů. Mezi tím zapracovala animace CGI.
Nejnáročnější bylo představit si, jaké druhy stvoření by se mohly vyvinout, kdyby se evoluce před 65 miliony lety začala ubírat jinou cestou, a přivést je k životu. Tento úkol padl na Petera Hyamse, který sbíral svou inspiraci z mnoha zdrojů. Zvažoval základní rysy vzhledu, hlasu a postoje zvířat, která lidem nahánějí hrůzu a kombinoval je do nové životní formy. Jeden z výtvorů získal přezdívku „lizboon“. Je kombinací varana komodského (Komodo dragon) a paviána mandrillského (Mandrill Baboon). Padesát stop velké úhořovité zvíře, které v podzemí napadne Dr. Randa, je vytvořeno podle vzoru skutečného úhoře.
Hyams kombinoval u vzniklých zvířat řadu přirozených skřehotání, ječení, vřískání, syčení a bručení. „Brouci dělají strašné zvuky,“ dokládá Hyams. „Normálně je neslyšíte, ale když jejich zvuk stokrát zesílíte, je to opravdu hrozné. Zaznamenal jsem zvuky a měnil frekvence, rychlost, pouštěl je pozpátku... Smíchal jsem zvuky lva, kance, hada... Dopad takových zvuků na diváka je velmi silný,“ říká Hyams. „Jsou tam momenty, kdy se bude kino třást. To vám slibuji.“
