Celou dosavadní tvorbu italského režiséra Giuseppa Tornatora zastiňuje mimořádně úspěšná položka hned z jeho počátků, melodrama Bio Ráj (1988). Nikdy později už nenatočil nic tak dojemného ani strhujícího, než byla tato kronika jednoho venkovského kina a lidí s ním spojených. Poloze melodramatu zůstal věren, i když si od něho udržoval jistý odstup, přistupoval k němu s noblesou, která je chránila před otevřenou kýčovitostí. Ve svém nejnovějším snímku Neznámá se přiklonil k thrilleru s postupně se obnažujícími tajemstvími, aniž by přitom rezignoval na soucitnost.
Poznávání neblahých skutků, před jejichž dopadem nelze utéci, se tu přitom odvíjí hned ve dvou rovinách: jednak divák pozvolna vniká do hrdinčiných děsivých vzpomínek a nočních můr, jednak hrdinka samotná prochází bolestným procesem ověřování, zda skutečně nalezla svou ztracenou dcerku. Přitom toto hledání je daleko vstřícnější a srozumitelnější nežli mžikově útočící poodkrývání temné minulosti.
Protagonistkou je ukrajinská emigrantka Irina Jarošenková, někdejší prostitutka, prchající před vlastní minulostí a jejími stíny, které ji hrozí dosáhnout. Vidíme ji, jak stále cosi zoufale hledá, jak je ochotna přetvařovat se i zradit důvěru, jak v sobě zadusila všechny zábrany. Její traumata, ozřejmovaná jen pozvolna a v expresivních průstřizích, jsou vskutku strašlivá: nejenže byla nucena prodávat se, ale předmětem obchodování se staly i násilně počaté děti. Porodila jich devět a teprve po posledním, které se narodilo z opravdové lásky, usilovně pátrá, věří, že zachytila jeho stopu a je odhodlána učinit cokoli, aby si předpokládaného potomka – holčičku stejně kudrnatou jako ona sama - přisvojila...
Pro Tornatorea (na scénáři spolupracoval s Massimem De Ritou) je ovšem rozhodující Irinino umanuté počínání, jehož důvody, jen nezřetelně naznačované v řetězci násilnických retrospektiv, dlouho můžeme jen odhadovat – hrdinka žadoní aspoň o místo uklízečky v jednom honosném bytě, pak se vetře jako hospodyně a chůva v jedné osobě do přízně jedné z tamních rodin, vzorně se stará o malé děcko. V Irenině nitru se přitom snoubí cílevědomost až bezohledná s citlivostí, s touhou aspoň někomu se svěřit se svými bolestmi - a vybírá si k tomu dočasně ochrnutou ženu, jíž nedlouho předtím na schodišti podrazila nohy, aby získala její místo.
Ústřední roli režisér svěřil ruské herečce Xenii Rapportové, která dosud vystoupila jen v několika ruských filmech. Jako Irina prokázala velkou dávku charakterizačního umu, pospojovala protikladné povahové plošky. Do zprvu převažující vypočítavé zoufalosti, vyjádřené jak odměřenou mluvou, tak ostražitě zrychleným popocházením, pozvolna vstupují další významové odstíny. Cílevědomě, s přijatelnou dávkou exprese postihla, nakolik Irinu ovlivnily strašlivé zážitky, které ji dovlekly nejen k beznaději, k emočnímu zploštění vůči všemu, co se přímo nedotýká jejích zájmů, ale také k úzce vyprofilované příchylnosti. Poté, co nůžkami pobodala sadistického pasáka (Michele Placido), překročila hranici, kterou znovu již může překročit kdykoli – a také to učiní, pokud vycítí jakékoli ohrožení svých záměrů.
Tornatore sice zdůraznil vražednický rozvrh svého příběhu, avšak současně nešetří úlevným zjištěním, že nemusí rozhodovat biologický původ, nýbrž skutečně navázaná citová vazba. Není nakonec důležité, zda vyhlédnutou dívenku porodila právě ona, důležitější je vztah mezi nimi, jakkoli poznamenaný Ireniným těžkým proviněním. To vše kameraman Fabio Zamarion zasadil do malebných uliček jednoho italského městečka (natáčelo se především v Terstu, ale také v Římě a Umbrii), kde ve statických průhledech i pozvolných jízdách vyhmátl šerosvit interiérů a zvláště pak ještě prosluněný chlad kamenných ulic. Hřmotně rozmáchlou, jakoby „symfonickou“ hudbu složil Ennio Morricone, jenž se podílel také na předchozích Tornatoreových filmech.
