Režiséra Jana Švankmajera známe z řady vysoce ceněných tragi-grotesek, které balancují na hraně surrealistických fantazií, často s přesahem k hororu. Zpravidla se vyznačovaly patrným společenským přesahem, mnohdy vztyčeny až k podobenství (např. Zahrada, Otrantský zámek, Možnosti dialogu, Mužné hry). Ač bývá řazen mezi tvůrce animovaného filmu, většinou pracuje se živými herci. Ovšem i ty dokáže pohybově stylizovat, ba také animovat, takže ze všeho nejvíce připomínají oživlou loutku.
Ačkoli většinou zpracovával vlastní náměty, občas využil i látky cizí – ačkoli i ty si přizpůsoboval vlastnímu náhledu, takže vznikaly svérázné, výsostně osobité variace na původní předlohu. To platí rovněž pro první Švankmajerův celovečerní snímek Něco z Alenky (1987), inspirovaný texty Lewise Carrolla, též už nás dobře známými pohádkami Alenka v říši divů a za zrcadlem. (A toto volné zužitkování se odráží i v názvu.) Ač je namluven v češtině, vznikl ve švýcarské produkci, protože vedení Krátkého filmu, který jej měl produkovat, jej posléze odmítlo. A potíže pokračovaly i po dokončení, nastala dlouhá doba, zda je vhodné, aby byl uveden do českých kin. K našim divákům se tak nakonec dostal až zásluhou změněných politických poměrů po roce 1989. Nyní se zásluhou Projektu 100 vrací opět na plátna kin.
Ač původní text je určen především dětskému čtenáři (ovšemže vnímavějšímu), Švankmajer jej přebudoval natolik, že zejména mladším dětem může film připadat příliš strašidelný a navíc ne vždy srozumitelný. Ačkoli titulní hrdinkou je malá holčička, je přednostně určen diváku dospělému, jenž si v němž odečte množství významů, zatímco dítě se spíše může unášet plynulými proměnami dění, které se poddává fantazijní (ale také zlověstné) hravosti. Už některé dřívější filmy Jana Švankmajera filmy zkoumaly dětskou představivost, například strach z temnoty a uzavřených prostor v půvabném horůrku Do sklepa, natočeném na Slovensku. Něco z Alenky v tomto směru dále pokračuje.
Vyprávím jak zvídavé děvčátko Alenka (ztvárnila je Kristýna Kohoutová) vchází spolu s vycpaným Bílým králíkem do pohádkového světa, kde zažijí bezpočet netušených dobrodružství. Švankmajer obdivuhodně spojuje hru loutek, animovaných předmětů (dokonce i dvourozměrných hracích karet) se živou dívenkou – a to jak v technickém, tak dramaturgickém smyslu slova. Alenka se stává nedílnou součástí snového světa, v němž převažují, jak je u Švankmajera obvyklé, početné prvky surrealistické a morbidní.
Švankmajer se vyhnul popisným ilustracím, v tomto směru můžeme jeho práci vnímat jako protikladnou k disneyovskému zpracování stejné látky, chtěl v první řadě postihnout, jak malá hrdinka prožívá své snění, své představy, získané snad při poslouchání či přímo čtení pohádkových příběhů. Tentýž dívčí hlas nejenže namluvil veškeré postavy, ale navíc i dění s nimi spojené komentuje či uvádí, často i v rámci jedné scény, takže se v tomtéž řečovém proudu mění dramatický význam. Pozoruhodná je realizační vynalézavost, a nejen ona: režisér prokazuje, že bravurně zvládá i rozměr celovečerního vyprávění. Zaujme doslovným gejzírem komediálních postřehů, které provázejí bizarní situace.
Opět rozpoznáme zálibu ve zdevastovaných interiérech, zaplněných zašlými, opotřebovanými, dokonce s rozpadajícími se věcmi, které kameraman Svatopluk Malý tak podmanivě ukazuje. Pohrává si s groteskními nápady s výrazně cynickými zabarvením – připomínám aspoň výjev, kdy se Alence usadí ve vlasech myšák a hodlá si tam rozdělat oheň. Opět jej fascinuje estetika ošklivosti (konzerva s brouky apod.), ale nikde nevychází z rámce dětské hravosti, která tyto záležitosti posuzuje v jiných měřítcích nežli racionalita dospělého diváka. Názorně tento posun dokládá Alenčina replika v závěru filmu, kdy na adresu nepřítomného Bílého králíka praví: „Zase se opozdil, asi mu srazím hlavu.“
Švankmajer uchvacuje dovedností oživit snad cokoli, nač si vzpomeneme – počínaje vycpaným králíkem, přes kostry různých zvířat či již zmíněné karty až k rozkladu, symbolizovanému sypajícími se pilinami. Ruchy jsou uměle vybuzené, aby tak co nejnázorněji přispěly k bližšímu ozvláštnění jednotlivých postav. Převládá drkotání, skřípění, zvuk párané látky; často je navozen kontrapunkt k obrazu, například skelety kohoutů táhnoucích vozík vydávají koňské ržání apod. Něco z Alenky elegantně a sebejistě předvádí nové přístupové cesty do hájemství dětské fantazie, prošlapává nové možnosti animovaného filmu, tehdy ještě zcela nezávislého na počítačové technice. Vznikl novátorský umělecký počin, který přesahuje dětského adresáta, který se obrací se všem divákům, kteří neztratili dětskou hravost. Ani po více než dvou desetiletích se na tom nic nezměnilo. Film byl mezitím zařazen mezi novodobou mezinárodní klasiku.
