Závěr „trilogie pomsty“ Parka Chan-wooka Sympathy for Lady Vengeance (Chinjeolhan geumjassi) je z celé série po filmařské stránce nejlépe zvládnutým dílem. Režisérovi se daří propojit motivy z obou předchozích dílů do svébytné variace na nesmrtelný příběh o ženské pomstě, ze zbytečně dlouhého finále však nakonec vychází trošičku zkrátka.
Lee Geum-ja (Lee Yeong-ae maskovaná bílým pudrem s výraznými očními stíny) si právě odseděla 13 let za únos a vraždu malého dítěte. Před vězením na ní čeká uvítací sbor v santaclausovských oblečcích a kněz s talířem tradičního to-fu. Po jeho požití má dojít bývalý vězeň odpuštění. Jenže Geum-ja není na nic takového zvědavá. Ona ty zločiny nespáchala a celé roky plánovala pomstu muži, kvůli němuž se ve vězení vůbec ocitla. Jediným pohybem se vysměje tradicím korejským a vzápětí mistrovským střihem uhrane a ohluší i tradice západní. Žádná z těchto kultur ostatně osobní pomstu neschvaluje, takže šok je na místě.
Pro Parka naopak byla pomsta v poslední době skalním tvůrčím tématem, které tepal ze všech stran jak žhavou minci. V Sympathy for Mr. Vengeance, filmu dlouhých a fotograficky dokonalých záběrů, ožívá masomlýnek pomsty z lásky. Podobně jako v Lady tady hrál velkou roli únos dítěte, i když tehdy jsme jej sledovali z první linie, zatímco v Lady jde o vzpomínky.
Následoval Oldboy, komiksový, rychlý a esteticky nejefektnější díl trilogie. Sledoval osud bývalého vězně, který se touží pomstít svému vězniteli. Věznice byla zobrazena střihovou montáží a děti tu – podobně jako v Sympathy for Mr. Vengeance hrály roli oběti. V Lady Park použil oba zmíněné motivy, ale obrátil jejich náboj: věznice je centrem první třetiny snímku a děti už jenom nepřihlížejí konání dospělých.
V obou předchozích dílech trilogie, stejně jako v krátkém kousku Cut z bloku Tři... Extrémy (Three... Extremes) je hlavním hrdinou muž. Nyní se do popředí Parkova zájmu dostává žena. Zraněná soudkyně se zrcátkem v ruce, matka a osudová žena mladým milencům i všem kdo se provinili. Geum-ja i další figury jsou kresleny svižnými tahy, v nichž vyniká režisérův smysl pro strhující zkratku i černočerný humor (dáma, která si opéká manžela na grilu). Ze zobrazovaného násilí ovšem Park v Sympathy for Lady Vengeance proti předchozím kusům výrazně ubral. V souvislosti s hojně používanou klasickou hudbou to však nepůsobí jako gesto vstříc západnímu jemnocitu, ale jako odkaz skutků z minulých dílů trilogie.
Sympathy for Lady Vengeance vyniká košatostí a bohatstvím obrazu. Režisér obecenstvo houpe z přítomnosti do minulosti, nabízí množství odvážných vizuálních efektů, surreálné sekvence i zdánlivě nadbytečné prostřihy. To vše postupně skládá příběhově komplikovanou, avšak charakterově stále spíše komiksovou mozaiku. Kameraman Jeong Jeong-hun snímá úvodní partie v okrově teplých odstínech, jejichž užití vrcholí scénami v australské krajině. Pak, v souladu s nástupem zimních a drastičtějších scén, barvy tmavnou. Záběry jako takové jsou mnohem klidnější, než v Oldboyovi, což přispívá k celkově meditativnějšímu pojetí snímku.
Herecké výkony většiny protagonistů jsou excelentní, s drobnými výkyvy u Lee Yeong-ae v hlavní roli, kdy jsem měl pocit, že herečka se od postavy až příliš distancuje a až na výjimky jí nedopřává charisma. Globálnější slabinou Lady je pak závěrečná půlhodinka. Film se stává obětí své formy a zbytečně dlouze otálí s tím, co je možné sdělit během několika minut. Na druhou stranu je samo finální řešení otázek odpuštění a smíření u Sympathy for Lady Vengeance minimálně stejně silné a původní, jako v předchozích dílech trilogie. Park Chan-wookovi se podařilo vytvořit masivní dílo.
