Pořad v angličtině nazývaný Stand Up Comedy Show se zdárně uchytil v Polsku, takže není vyloučeno, že uspěje i česko-slovenská varianta. V češtině má název Na stojáka, evokující nejspíš představu jakéhosi bufetu či hospody, i když ve skutečnosti má odkazovat k baviči stojícímu u mikrofonu. Jediným materiálem vystupujícího je pouze jeho tělo. Vše musí zařídit pohybem, gesty, mimikou, hlasem.
U nás by se našla vzdálená paralela jedině v kabaretech ze sklonku rakousko-uherského mocnářství, jimiž prošla řada slavných herců, například Karel Hašler nebo Ferenc Futurista. Připojit snad lze i pozdější estrády. Ve všech těchto případech ale bylo určující divadelní zakotvení těchto produkcí, ať již se odehrávaly kdekoli. Nesnadné povolání lidových bavičů inspirovalo řadu filmů, ať již zachycovaly lesk nebo bídu tohoto prostředí. Některé se věnovaly autentickým osobnostem - Bob Fosse v Lennym vyportrétoval skandálního baviče Lennyho Bruce, Miloš Forman v Muži na Měsíci přiblížil osobnost neméně kontroverzní, Andyho Kaufmana. Takovýmto, zdařilým a svěže působícím pořadem, byla i série The Secret Policeman´s Ball, kterou v druhé polovině 70. let pořádal John Cleese. Motiv nebožáka zápolícího u mikrofonu s nepřízní publika pronikl do leckteré (nejen) hollywoodské historky.
Pořad, od něhož prozatím vzniklo šest "zkušebních" částí, nemá scenáristů - sami účinkující koncipují svůj výstup, často vyzkoušený již dříve a na jiných místech. HBO se dušuje, že vystoupení nehodlá nijak cenzurovat, takže vysílací čas odsouvá na pozdní noční hodinu. Na stojáka dodržuje původní vymezení: odehrává se v pohostinském zařízení (po zkouškách v Divadle na Dobešce byl natáčen v pražském Lucerna Music Baru). U stolků sedí návštěvníci, na jevišti se střídají účinkující. Kamera si všímá především bavičů, ale nešetří ani prostřihy na (zpravidla) se bavící publikum, smích má být u tohoto typu pořadu autentický, nikoli uměle vnášený. Režie se poněkud překvapivě ujal Zdeněk Tyc, jenž se s humorem před kamerou dosud nijak zvlášť nekamarádil.
Nač se můžeme těšit v úvodním, zhruba půlhodinovém díle? Měl by oproti následujícím částem hýřit humorem daným příslušností řady účinkujících k divadlu Sklep. Proto se pracuje s mystifikací, bourají se obvyklé dramatické formy. Lenka Vychodilová vchází na jeviště jen proto, aby publiku sdělila, že teprve má vystupovat. Tomáš Matonoha uvede svůj výstup – fiktivního cizokrajného hosta, hluchoněmého tanečníka, který mluví hatmatilkou a tančí i poté, co orchestr dohraje. Nechybějí ani současné módní postupy, třeba urážlivá komunikace s publikem (v případě Tomáše Hanáka).
Zaznamenané výstupy prozrazují určité rozpaky, hledají ideální tvar a podobu, ale rády se již přechylují k lacinému pitvoření, k výrazovému přehánění. Navíc v nich vystupují poměrně známé a zkušené osobnosti, pro něž je tento způsob zábavy obohacením dosavadních zkušeností, nikoli běžným a zažitým způsobem vystupování. I když se v budoucnu počítá i se zájemci málo známými, přislíbená účast Luďka Soboty dává tušit směr, jakým se tato televizní zábava bude nespíš ubírat. Úroveň školní besídky, které úvodní část dosáhla, je nejspíš ještě vysoká proti žádoucímu stavu. Navíc zůstává otázkou, do jaké míry jsou tyto skeče přenosné do televizní konzervy. Co může působit vtipně při přímém sledování z hlediště, část ztrácí při sledování na obrazovce efekt bezprostřednosti.
