Ivo Trajkov je (ne)podepsán pod zpola mystifikačním, zpola autentickým zpytováním svých životních pocitů soukromých i profesních. Navenek své úvahy formuluje jako (do několika kapitol členěnou) příručku pro filmaře, kteří chtějí vytvářet nízkorozpočtová, nezávislá díla. Každou kapitolu uvozují písemné rady, jak si při natáčení počínat, jaké hodnoty upřednostňovat, i když tyto požadavky se s vyprávěným příběhem nijak zvlášť neprotínají. Vyhlížejí, jako kdyby byly vloženy dodatečně a nezávisle. Hodnocený tvar je však jen jednou z různých verzí, nemusí reprezentovat konečnou podobu – celková délka veškerého pořízeného materiálu má činit kolem patnácti hodin.
Bezejmenný režisér (představuje jej sám Trajkov) se ocitl na dně: zkrachovala jeho produkční firma. Kromě uměleckých plánů zůstaly jedině dluhy, zhroutilo se soukromé zázemí, nepodařilo se mu navázat trvalejší vztah. Z vyklizené místnosti odchází jen s plyšovým lvem uděleným za nejhorší film roku (Trajkov jej skutečně dostal za Kanárskou spojku) a obálkou peněz, které by měl vrátit ruským věřitelům, neboť s nimi si není radno zahrávat.
Přesto neodolá pokušení, zakoupí si amatérskou kameru a v milenčině autě bezcílně křižuje krajinou, setkávaje se jak s mlčenlivým stopařem (ačkoli je oblečen v bělostnou řízu, režisér mu ve svých komentářích přisuzuje odění černé), tak se stopařkou, případně stopařkami navzájem si podobnými, jimž vypráví o svých zkušenostech s dosavadními láskami, aniž by skrýval své sexuální touhy. A vlastně musí ustavičně řešit, zda se rozhodne sdílet cestu se svérázným, nicméně charismatickým mladíkem či navenek nedostupnou dívkou.
Trajkov se rozhodl pro tříšť částečně černobílých, částečně barevných, vždy však hrubozrnných záběrů, záměrně rozechvěných a přeexponovaných, snaží se navodit rozměr bezmála amatérských postupů, když předkládá jakoby záznam během cestování bezprostředně vznikajícího záznamu. Obrazy jsou to vesměs němé, bez slyšitelných dialogů, opatřené jen několika ruchovými vsuvkami, občasným hudebním doprovodem a především ustavičně znějícím hrdinovým hlasem. Režisér (Trajkov i jeho hrdina) nechává znít téměř nepřetržitý proud úvah o stavu audiovizuální kultury u nás, vzpomínek, nabádání, časté jsou komentáře aktuálně prožívaného rozpoložení, zvláště sexuálních pnutí, s nezvyklou verbální otevřeností předkládaných k občas nevěřícným divákovým uším (když zaslechne mučivou zpověď o rafinovaně poskytnutých sexuálních rozkoších, ale přitom nedobytné dívčí štěrbince).
Verbální stránka tak na sebe strhává rozhodující pozornost, nahrazuje i neslyšené rozmluvy – dovídáme se tak, co si jednotlivé aktéři vlastně říkají, provází jejich reakce. Domnívám se, že vodopádům slov nechybí vtipnost ani spád, některé postřehy, ať již se týkají rozháraného soukromí nebo filmařské etiky, jsou docela výstižné. Často se vyskytují odkazy na hollywoodské stereotypy (najmě Hitchcockovy zásady), hrdina uvažuje, co všechno by měl do filmu včlenit aby ohromil nejen publikum, ale hlavně případného producenta, ale vzápětí vše parodicky shazuje. Oceníme komediální nadsázku, která většinu výpovědí doprovází, i když vypravěčské tempo bývá silně rozkolísané – se všemi nežádoucími důsledky.
Movie patří mezi filmy tvářící se, jako kdyby právě, před divákovýma očima, vznikaly, měnilo se zamýšlené vzezření. Jistě nelze pomyslet, že by se v tuzemských podmínkách zrodil oslnivý talent zvíce takového Jima Jarmusche. Trajkovova hříčka je daleko vyumělkovanější, strojenější (včetně závěrečného motivu s krádeží natočeného materiálu a výzvou k divákům, aby jej odevzdali, pokud by jej někde našli – co jsme tedy vlastně sledovali?) a mnohé nápady jsou užity takříkajíc jednorozměrově, chybí promyšlenější nakládání s nepochybně nosnými situacemi. Viz třeba v úvodu slíbený Högerův proslov, kterého se nikdy nedočkáme, nebo rovněž nedomyšlené autorství kameranské.
Některé záběry snad mohl pořídit režisér, některé mohly vznikat samospouští, avšak mnohé musel zajišťovat někdo další, nejen v obraze, ale i v kontextu vyprávění zásadně absentující. Také průběžně vkládané průstřihy na autentické osobnosti, pokaždé se vyznačující nějakou zvláštností (defilují všelijaké profese, třeba vidíme, že pan Petr má byt zavalený deseti tisíci videokazet), postrádají jakékoli další rozvedení, snad s výjimkou zdůrazněné ideje, že neexistuje nezajímavá postava – každý, i sebeobyčejnější člověk je něčím výjimečný.
Trajkovovi nelze upřít obratnou práci s hravostí jako výchozím stavebním principem (na úkor jakéhosi duchovního osvícení, jenž skrze stopařovu postavu ustavičně probleskuje), oceníme herecké ztvárnění. Jednotlivé figury jsou pojaty odlišně, od quasi-reality Trajkovova zpodobení svého aletr-ega k výrazné stylizaci nemluvného, často netečného, snad buddhistického nebo možná také zdětinštělého, jakoby právě odněkud spadlého stopaře (navíc levitujícího), jenž se schopen ze sebe vyrazit jediné slovo - za všech okolností přitakávající jo. Někde mezi nimi je rozkmitána postava dívky (nebo postavy dívek): za prvotní ostražitostí a snad i feministickým odmítáním důvěrností se skrývá silně ritualizovaná potřeba sexuálního vybití, ovšem s jasně stanovenými hranicemi dovoleného a zakázaného. Vše se ovšem uzavírá pod pokličku slov, snad jen groteskně zrychlená scénka miliskování nahých těl zbytečně cituje Kubrickův Mechanický pomeranč.
Movie je film prozatím nepříliš opracovaný, spíše torzovitý, ale dává tušit dosud nevyloupnuté drahokámky. Asi příliš vystavuje na odiv svou umnou evokaci nezávislé tvorby, příliš zneužívá pnutí mezi snímanou realitou a nasnímanou fikcí, kterýmžto vztahem se také dosti úporně zabývá. Shrnuto: vypravěčská rafinovanost tvářící se jako z nouze ctnost bývá zbytečně přemrštěná, až dosahuje pravého opaku toho, co bylo původně zamýšleno. Ale každopádně to je nepominutelný pokus o ryze autorskou výpověď.
