Dvojice Petr Jarchovský a Jan Hřebejk připomíná dobře namazané soustrojí chrlící jeden film za druhým. Jsou to díla vesměs divácky úspěšná, natočená znale, se smyslem pro výstižný postřeh i paradoxní pointu, ohmatávají nedávná údobí i současnost. Zmínění pánové mají nepochybně dar napsat jiskrný dialog, dokáží navodit bezprostřednost okamžiku i vyhmátnout vyhrocená dilemata, vyhledat optimální herce a inscenačně dovést vyprávěné příběhy k žádoucí věrohodnosti. Jenže jim během literární přípravy, jak prozrazují zejména stále škobrtavější syžetové konstrukce i jejich motivace, schází přiměřená zpětná vazba (zvláště pak sebevědomému Jarchovskému), která by je dokázala včas korigovat, chybí jim někdo, jemuž by věřili a jehož připomínky by nebrali na lehkou váhu. Tento (sebe)záhubný trend se plně projevil v jejich nejnovějším projektu, v Medvídku.
Rozehrávají tu vzájemně se proplétající příhody několika manželských dvojic, vesměs všední a záměrně zbanalizované, obtáčené jednak kolem pevnosti vztahu, jednak kolem seberealizace – zvláště u žen. Autoři zajisté znají a umějí leckdy i vtipně načrtnout rozdíly v životním stylu, prožívání i vnímání u obou pohlaví, jenže ve výsledku vše pohlcuje těkavá rozplizlost, výrazové zmatnění, tematické znicotnění. Přestože narostl počet postav, není zrychleno ani zhutněno jejich prohlížení, vyprávění se jen pozvolna, nudně vleče vpřed, zahlcováno na odiv stavěnou oduševnělostí. (Nesmí chybět ani kněz a křest!)
Autoři se odpichují od mužských figur, které vytvářejí jakýsi jednotící tmel – jsou to někdejší spolužáci (Ivan Trojan, Jiří Macháček, Roman Luknár), kteří s různou profesní úspěšností i rozdílně utvářeným rodinným zázemím dospěli za práh středního věku. Jeden se uchytil v diplomatických službách, zavát do Itálie, druhý pracuje jako vyhledávaný gynekolog, další z nich provozuje galerii v blízkosti velebného kláštera.
Snad si naplnili svou vizi sebeuplatnění, avšak v partnerském soužití procházejí nejrůznějšími pohromami. Reagují na to různě, mnohdy s údivem, od mlčenlivé smířlivosti až po zlehčování manželčina či partnerčina rozhodnutí. Někdy se vynoří syndrom „stokrát nic umořilo osla“, kdy zdánlivě nicotné zádrhely, zaviněné třeba mateřskou dovolenou, vedou ve svém součtu k rozvratu, jindy se vymstí tajené udržování dvou paralelních milostných poměrů. Zatímco muži, ne vždy chápající míru svého provinění, se smiřují se vzniklou situací, původně neuspokojeným, tápajícím ženám (Tatiana Vilhelmová, Aňa Geislerová, Klára Issová) se životní dráha narovná, když úspěšně zprovozní dosud stagnující cukrárnu – i s nabídkou úžasné pochoutky zvané Medvídek.
Autoři se pokoušejí dospět k jakémusi zrcadlově provázanému mužsko-ženskému pohledu, zjišťují, jak jsou tytéž podněty různě vnímány: třeba jak je nakládáno s důvěrným tajemstvím. Alergie na zvířecí srst se může stát důmyslným nástrojem ženské odvety, avšak například chorobná bázlivost u jedné z hlavních hrdinek (Klára Issová), zbraňující jí na veřejnosti odpoutat se od osob důvěrně jí známých, neřkuli jít sama na neznámá místa nebo promluvit s cizími lidmi, se osamostatňuje do svébytné pobočné linie, která již není rozvedena. Tato postava, patřící k nejsytěji prokresleným v celém filmů, je dramaticky přitažlivější než většina souběžně akcentovaných figur, které zůstávají jakoby bezbarvé, tak říkajíc bez chuti a bez zápachu, avšak schází jí odpovídající prostor. Také dvojice roztomile se škorpících rodičů jednoho z protagonistů (Jiří Menzel a Věra Křesadlová) vyhlíží, jako kdyby sem, do bezdějového, rádoby pocitového vyprávění, vpadla z nějakého jiného filmu, neřkuli jiných časů. Tentokrát jako by vyčichla i inscenační a vypravěčská dovednost, vůle po tvarové celistvosti.
Medvídek je v krátké době již druhým tuzemským pokusem (po Tajnostech Alice Nellis) vhlédnout do zákrutů lidského nitra, opřít se o navenek „bezdějové“ pásmo událostí. Také Jarchovský a Hřebejk prohmatávají nespokojenost lidí hmotně sice zabezpečených, ale přesto frustrovaných a vzájemně se odcizujících, pokradmu a bezcílně hledajících něco jiného. Není to nic objevného, tuto oblast vytrvale zkoumával již Antonioni před bezmála půlstoletím, avšak české kořeny, které zde také probleskávají (například Passerovo Intimní osvětlení), jsou přece jen zemitější – a nedostižné.
Hřebejk nás přenáší do rozličných dějišť, ať již jsou to italské lokace nebo pražský Břevnov, avšak kameraman Jan Malíř záměrně zbavuje jednotlivá místa jejich svérázu, noří je do jakéhosi bezčasí, což názorně dokládá téměř vytěsněné vánoční období, přítomné jen v několika rozsvícených stromcích. Medvídek se při vší péči všedním detailům a trapným prkotinám uzavírá do modelově vyklenutých schémat, oživených jedině majestátní Čajkovského skladbou či izolovaným klavírním doprovodem. Vznikl film v příslušném kontextu domácí meziroční produkci snad stravitelný, avšak stěží aspiruje na tvar i výpověď, které by strhávaly – jak nyní, tak po letech.
