Válce v Perském zálivu se americké filmy doposud až úzkostlivě vyhýbaly. Diváci si ji totiž mohli zprostředkovaně „prožít“ v přímých televizních přenosech a navíc (vzhledem k současné přítomnosti amerických jednotek v Bagdádě) i nadále jde o příliš živé, aktuální a ošemetné téma na to, aby si do něj hollywoodská továrna na sny dosazovala svá universálně uspokojivá propagandistická poselství. Vedle sžíravé satiry Tři králové, v níž členové amerických speciálních jednotek hledali zlatý poklad Saddáma Husajna, je snímek Mariňák jednou z mála výjimek, která se tabuizovaného tématu dotýká. Režisér Sam Mendes (Americká krása, Road to Perdition) drama natočil podle autobiografické knihy Anthonyho Swofforda, který se války v Zálivu zúčastnil v pozici snajpera a své zážitky bez uctivosti k „nedotknutelným hodnotám“ také popsal. Pohled dvacetiletého vojáka (ve filmu hlavního hrdinu hraje Jake Gyllenhaal) je odlišný, než jak konflikt líčila americká média: Swofford se ocitl uprostřed saudské pouště lemované hořícími ropnými vrty v zemi, které nerozuměl, měl bojovat proti nepříteli, kterého neviděl, a z důvodů, které nechápal.
Navzdory tomu, že je Mariňák zcela apolitický film, je to snímek, jaký politruci z Pentagonu nechtějí vidět, natož aby ho spolufinancovali (tak jak tomu bylo třeba v případě Scottova tendenčního snímku Černý jestřáb sestřelen, který se stal adorací nepovedené operace amerických speciálních jednotek v Somálsku). Americká armáda v něm není líčena jako paradigma hrdinství, vlastenectví a chlapského kamarádství. Naopak vojáci se strachem pomočují, zvrací nad zohavenými mrtvolami, psychopaticky si vyhrožují smrtí a hlavně litují, že se upsali armádě, neboť poznávají, že v ní neexistuje svoboda ani demokracie, za niž do Zálivu údajně přijeli bojovat. Jejich velitelé nejsou žádní otcovští hrdinové ve stylu Johna Wayna a v jednotce nejsou elitní profesionálové, ale průměrní a podprůměrní Američané, jejichž služba se odvíjí jen v rytmu čistění zbraně, onanie, psaní a čtení dopisů či doplňování tekutin a jejich vyměšování. A u nichž se projevuje stále sílící touha po krvi chápaná jako „odměna“ za prožitá traumata. Typická je scéna, ve které se vojáci dívají na Wagnerovou Jízdou valkýr podkreslené nálety vrtulníků ve filmu Apokalypsa a kolegy na plátně fanaticky povzbuzují, jako by šlo o fotbalové utkání.
Absurdita války není ve snímku vylíčena prostřednictvím masakrů nevinných civilistů, jak tomu bylo třeba v Četě či Apokalypse (muslimy američtí vojáci – a tedy i diváci, neboť film je výhradně snímán ze subjektivního pohledu – vidí jen v jedné scéně z dálky a pak už jen coby zuhelnatělé mrtvoly). Je to válečný film bez hrdinství i bez akce, v němž vypravěči-elitnímu ostřelovači za celou dobu půlročního pobytu v poušti velitelé nedovolí, aby si alespoň jednou vystřelil. Ostatně i zpravodajství z konfliktu připomínalo anonymní počítačovou hru, v níž „čistě“ zabíjela supermoderní letecká technika a pěchota byla téměř zbytečná (největší ohrožení Američanů ve filmu způsobí letecký útok vlastní armády.) Klíčovou roli ve snímku hraje ironické nasazování hudby k dění na plátně, které nejlépe charakterizují slova jednoho vojáka, jenž slyší melodii The Doors a s upřímným zoufalstvím si uvědomuje svoji nadbytečnost: „To se hrálo ve Vietnamu, proč nemáme vlastní muziku?!“
Strukturou se Mariňák podobá mistrovskému filmu Olověná vesta (1987). Úvodní šikana sadistického oficíra ve výcvikovém táboře je téměř doslovnou variací Kubrickova snímku, který bravurně zobrazil rituálně ponižující zupáctví, jež (jistě nejen v americké armádě) rozleptává lidskou důstojnost. Vojáci, kteří projdou drilem, který z nich má vychovat ty „nejtvrdší a nejbrutálnější zmrdy“, pak jednou budou zcela bez rozpaků provádět (či fotit) zvěrstva, jaká se děla v Abú Grajbu. Mendes v některých scénách jedinečně zobrazuje zmatené pocity frustrovaného vojáka uprostřed nicoty a totální nečinnosti, který je vojenskou mašinérii tak zpacifikován, že se puška stává nedílnou součástí jeho těla.
Tvůrce přitom má smysl pro vystižení i zdánlivě nepodstatného (a na plátně dříve neviděného) detailu, jakým je kupříkladu „zeď hanby“ s fotografiemi nevěrných přítelkyň a manželek odvelených vojáků. Působivě je vylíčen i až eroticky zbožný vztah vojáků k jejich zbrani udržovaný militantní „mantrou“. V jednotlivostech je Mandesův film místy mrazivý, jako celek však – narozdíl od výše připomenutých filmů – není příliš konsistentní. S přibývajícími minutami navíc kompromisně tlumí emoce a v závěru je opatrnější, než by mohl být (ačkoli finální oslava vojáků jásajících, že se do Zálivu již nikdy nevrátí, vyznívá v dnešním kontextu jako krutá ironie). Ještě příliš „neokoukaní“ mladí herci (Jake Gyllenhaal, Peter Sarsgaard aj.) vytvářejí až nečekaně plastické a rozporuplné postavy. I přes uvedené výhrady je Mariňák snímkem o podobě války, kterou média neukazují nebo ji eufemicky zaoblují. Přesně v duchu rétoriky ostřelovačů, jejichž snem je vidět „růžovou mlhu“. Tedy rozstřelený mozek nepřítele.
