Tento francouzský velkofilm film je volně inspirován skutečným příběhem jiné dámy v jiném století na jiném kontinentě. Natáčelo se částečně i u nás, takže to hrdinka dotáhne až ke koncertu v Rudolfinu (viz trailer) a z hlediska výpravy vydá film opravdu slušně - např. šílená výzdoba Margueritina sídla je nezapomenutelná (včetně pštrosa).

Film se naštěstí nesnaží trápit nás dlouhými minutami Margueritina zpěvu (který je, pochopitelně, nesnesitelný), ale snaží se představit nám hlubší sondu do života ženy, která možná nebyla mentálně v pořádku (opravdu neslyšela sama sebe?), ale "myslela to upřímně".

zdroj: tisková zpráva

A z toho vyplývají různé více i méně zajímavé podzápletky. Nikdo nechce Margueritě ublížit tím, že jí řekne pravdu, ale současně se jí většina okolí snaží zabránit v tom, aby "představila své umění světu", neboť to značně ztěžuje následnou "damage control". Takže je nutno kamufláž stupňovat víc a víc, až...

Film se povětšinou drží na správné vlně "francouzského humoru s trochou hlubších emocí", ale občas se v něm stanou věci, které dost brutálně vybočí z celkové atmosféry - něco až příliš dramatického, nebo přehnaně vulgární náhodný vtip.

zdroj: Archiv

Hlavním problémem tohoto celkem vydařeného filmu je ale příliš košatý scénář, který působí jako ne úplně vydařená filmová adaptace nějakého románu (což, pokud vím, není pravda). Trvá dost dlouho, než vyjde najevo, že jde především o příběh Marguerite a jejího manžela, protože od začátku sledujeme zcela jiné postavy (mladou zpěvačku a její dva čerstvé kamarády), kteří se později ukáží být pro děj filmu téměř zbyteční. A není to zdaleka jediný případ.

Film má přes dvě hodiny a snaží se ze sebe dělat "velkou událost", přičemž kratší stopáž a větší komornost by mu slušela lépe.