Trochu záhadný (a dvojmyslný) název MÁG lze vnímat dvěma způsoby: lze jej přečíst v současné transkripci jako „mág“, ovšem v původním obrozeneckém pravopisu tak vypadal zápis slova „máj“. Oba výklady měl na mysli režisér filmu František Vláčil; chtěl upozornit na proslulou báseň Karla Hynka Máchy, jehož posledním životním obdobím se film zabývá.
Vláčil se soustředí na poslední čtyři roky umělcova krátkého, bouřlivého, avšak také klopotného života (Mácha žil v letech 1810–1836). Nebyl první, koho Mácha zaujal: už v meziválečném období se mu věnovala režisérka Zet Molas, ovšem v čítankově uctivém životopise. Vláčil se v rámci přípustných možností pokusil upozornit na znepokojivé běsy v básníkově povaze, jak je prozrazují nejen dobová svědectví, ale zejména šifrovaný intimní deník.
MÁG spadá do pozdního období Vláčilovy tvorby, která se soustředila i na látky životopisné (též dvořákovský Koncert na konci léta). Nečekejme strhující výpověď srovnatelnou se špičkovými režisérovými díly z šedesátých let (Marketa Lazarová, Údolí včel, Adelheid), přesto i MÁG dokáže rozechvět – zvláště v okamžicích, kdy zjišťujeme, že Mácha svou nezkrotnou vášnivostí dokáže i ubližovat. Převažuje však popis mladé, ale o to bojovnější umělecké generace ve víru strnulé doby. Sledujeme vlastenecky smýšlející kroužky (třeba kolem Tylovy divadelní skupiny), sledujeme polemiky, které Máj svou nezvyklostí vyvolal. Vláčil se nevyhýbá ani Máchovým sexuálním choutkám, (nejen) na svou dobu notně výstředním.
Vláčilův snímek osvětluje Máchův život i jeho umělecký odkaz, ale bohužel přitom zůstává u sběru dostupných faktů, mnohdy vymodelovaných dost rozpačitě. Ani kameraman Jiří Macák nedospěl dál než k plochým šerosvitným zátiším. Pokus spojit rozervanost básníkovy osobnosti s ponurostí dějišť se příliš nevyvedl. Zejména Máchovu postavu (věčně zachmuřený Jiří Schwarz jí vtiskl až jakýsi duchem nepřítomný vizionářský rozměr) vnímáme jako vyumělkovanou, v konečném ztvárnění přemrštěnou. Jako by si režisér ani herec nevěděli s jejím odpovídajícím ztvárněním rady. Chvílemi se Schwarz oddává siláckému přednesu promluv (scénář napsal Václav Nývlt), chvílemi sklouzává k teatrálním afektům. Ztvárňovaná postava se mu rozpadá na izolované výstupy. Lépe na tom nejsou ani jeho partneři před kamerou, najmě Veronika Žilková v úloze oddané milenky Lori.
Do Vláčilova vyprávění, které plyne v jakýchsi přeryvech, se vkrádá nevzrušivý inscenační chlad, vynořuje se školometská dikce. Vláčil zajisté upozorní na sporné rysy Máchovy osobnosti, snad až psychotické sklony, nechuť podřídit se jakýmkoli konvencím, jenže tato zjištění již nedokáže přetavit do skutečně vzrušivého tvaru. Není zcela zjevné Máchovo dilema mezi image rozervaného romantika (dnes již legendární) a jeho snahou vřadit se aspoň svým civilním zaměstnáním do „normální“ společnosti.
Vláčil nepochybně cítil, že z vrcholu tvorby už sestupuje (v jednom rozhovoru přiznal, že si připadá jako unavený běžec, jenž ví, vítězné časy patří minulosti a že jich znovu nikdy nedosáhne). Filmem MÁG se vlastně loučil s filmovým publikem, vědom si slábnoucích sil i zbytečně zmařených šancí, které musel přetrpět. Přestože bojoval marný zápas, avšak nelze mu přičíst k tíži, že by jej kdykoli vzdával
