Jste naštvaní, protože vás propustili z práce? Složte si dohromady hubené odstupné, které jste dostali, a najměte si vraha, aby vás pomstil. Přesně takovou zápletku nabízí morbidní tragikomedie Louise a Michel. U nás dosud neznámá autorská dvojice Gustave de Kervern a Benoit Delépine se rozhodla, a to se záměrně směšnou a ztrapnělou morbidností, vyprávět jak sociální nouzi a bezmoci zaměstnanců, tak o vražedných počinech, které sice nic nevyřeší ani nepomohou, ale zato poskytnou aspoň zadostiučinění.
Když dělnice, které ještě předchozího dne dostaly nové pracovní pláště, přijdou následující ráno do práce, v prázdné hale zjistí, že už nemají na čem pracovat, protože vlastník nechal veškeré stroje odvést, nikdo se jim ani neobtěžoval sdělit, že byly propuštěné. Při poradě pak jednomyslně zvítězí návrh, aby ničemného vlastníka nechaly odstřelit. Autoři přitom zvolili výrazně deziluzivní pohled: nebohým pracujícím přisuzují zjevnou primitivitu uvažování (a zvláště titulové Louise, která vražedné akce organizuje), zatímco zaměstnavatelům ponižující přezíravost a hamižnost. Stěží totiž můžeme tvrdit, že by si kdokoli ze zúčastněných zasloužil nějaký soucit – a ani to nikdo nežádá. Nad zobrazovaným vražednickým mumrajem se totiž klene náhodnost a impulsivnost skutků, vystupující jako základní znak. Naladění příběhu prozradí hned úvodní sekvence. Při smutečním obřadu v krematoriu se nic nedaří: rakev na nosítkách poskakuje, oheň ve spalovně zhasne a zřízenec se dotazuje rozpačitě hledících pozůstalých, zda nemají zapalovač, i doprovodná Internacionála se záhy zadrhne.
Zaměstnané ženy ponechané na pospas osudu film kreslí jako stádo vystrašených jedinců, neschopných jakéhokoli odporu, nevzhledná, samotářská Louise (zošklivělá Yolande Moreauová dospěla k vynikající, výrazově sjednocené kreaci) je dokonce negramotná, takže vůbec netuší, že dům, kde přebývá je určen k demolici. A najatý vrah Michel (Bouli Lanners) je podobný, stejně obtloustlý smolař: nedokáže zastřelit ani štěkajícího psa, jemuž nakonec přelepí tlamu páskou. Ovšem je vykreslen ve stejných podivínských akcentech jako Louise; zatímco ta odmítá byť jen hlt alkoholu, on zavrhuje moderní techniku jako odlidštěnou a upřednostňuje „klasické prostředky“.
Film se převážně soustřeďuje na vražednickou misi titulní dvojice, příliš pozdě pokaždé zjišťující, že odstranili někoho nepravého. A tak cestují z města do města, až se dostanou na daňový ráj v Jersey, odkud do groteskní samolibosti karikovaný „nejvyšší šéf“ řídí své obchody. Zpochybňování ovšem postihuje i titulní hrdiny: záhy se ukáže, že Louise, která strávila dlouhé roky ve vězení za vraždu, bývala kdysi mužem, zatímco Michel, jak prozradí krátká retrospektiva, v dětství vyrůstal jako neobratná baculatá holčička. Ale ani to nezabrání, aby povedená dvojice proti všemu očekávání počala děcko...
Tvůrci těží jak ze vnějšího vzhledu, tak nenadálých motivů a zvratů. Michel totiž přesvědčuje smrtelně nemocné příbuzné a známé, aby rozsudek smrti vykonali právě oni, první adeptka, odvezená z nemocničního lůžka, se dokonce jen stěží udrží na nohou, další s krkem v krunýři sedí na invalidním vozíku na chodníku před sídlem firmy, netuše, že používaná zbraň má silný zpětný ráz. Ale nakonec Louise a Michelovi nezbude, než aby se zbraně chopili sami. Louise tak učiní se stejnou zarputilostí, s jakou pracovala v továrně.
Svérázný moritát se občas přechyluje k „road-movie“, neboť se převážně odehrává na cestě, ovšem tento rozměr zůstává druhořadý. Některé výjevy, které toto putování provázejí, lze považovat za pouhé přívěšky bez zjevného provázání k celku. Mám na mysli třeba Michelova souseda, jenž se umanutě vyžívá ve výbušných pokusech, při nichž chce odkrýt tajemství provázející proslulý teroristický útok na newyorská „dvojčata“, nebo návštěvu ekofarmy, kde se Louise pokusí odjet traktorem.
Vznikl snímek, který se pokouší spojit sociální téma s vražednickým zakotvením coby protestem, byť právě ono zakotvení rychle získá převahu. Ve svém vyznění ovšem zůstává notně bezvýchodný, neboť individuální teror stěží co vyřeší. Nikoli náhodou byl věnován francouzské anarchistce Louise Michelové (1830–1905), která se účastnila pařížské Komuny, která přetrpěla častá věznění, aniž klesla na duchu a aniž přestala burcovat proti zlořádům soudobé společnosti.
