Snímek Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň přinesl svým tvůrcům Oscara v kategorii nejlepší masky.
Nebylo by spravedlivé porovnávat film Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň s filmovým Pánem prstenů, třebaže toto srovnání se samozřejmě nabízí. Sedmidílná knižní série C. S. Lewise byla, na rozdíl od Tolkienova díla, určena hlavně dětským čtenářům. Narnie není velkolepá a tajuplná jako Středozem, je spíše útulná a plná důvěrně známých zákoutí – dokonce i pro toho, kdo do ní zavítá poprvé. Snad proto i filmové zpracování prvního dílu Letopisů Narnie balancuje na hraně velkofilmu a televizní pohádky na nedělní odpoledne.
Nejděsivější scénu nám snímek nabídne hned v úvodu. Jde o letecké záběry bombardování Londýna za druhé světové války. Nic z toho, co se později odehrává ve fantaskní Narnii, není tak temné a hrozivé jako záběry bomb, řítící se na město. Bombardování je také důvodem, proč jsou z Londýna spolu s mnoha jinými dětmi evakuováni i čtyři sourozenci Pevensieovi. Dočasné útočiště najdou na venkovské usedlosti záhadného Profesora, kde ve staré skříni na kožichy objeví skrytý vchod do paralelního světa Narnie…
Jejich následující dobrodružství jsou podivuhodnou skrumáží mytologických, pohádkových a náboženských motivů. Narnii, zalidněné fauny, kentaury a lesními zvířátky, už sto let drží pod příkrovem sněhu a ledu zlá Bílá čarodějnice, nápadně podobná Andersenově Sněhové královně. Budoucí osvoboditel lev Aslan však shromažďuje armádu k mocnému protiúderu. O absurdní situace není nouze: Santa Claus rozdává dětem místo vánočních dárků zbraně; vznešený lev obětuje svůj život, aby vykoupil prohřešek bezvýznamného chlapce; vzápětí pak svůj čin znehodnotí sdělením, že od začátku věděl, že stejně vstane z mrtvých.
Dětskému kvartetu hlavních představitelů kraluje debutující Georgie Henleyová v roli nejmladší Lucinky; její hrdinka je bezprostřední a roztomilá beze stopy přeslazenosti. Skandar Keynes coby prostřední bratr se velmi zdařile zhostil nesnadného úkolu: Edmund je nejkomplikovanější postava příběhu, nepředvídatelný zamračený solitér, který v úvodu své sourozence zradí a pak se svou vinu snaží napravit. Nejstarší sourozenci Petr a Zuzka (William Moseley a Anna Poplewellová) však se svou árijskou vizáží a vystupováním vzorných jedničkářů působí tak trochu jako zakuklení členové Hitlerjugend, nebo přinejmenším Rychlých šípů.
Nepřátelským silám dodává na přesvědčivosti zejména kreace Tildy Swintonové v roli Bílé čarodějnice; její hrdinka působí hlavně vizuálně, ať už jako mrazivá kráska nebo hrozivá vojevůdkyně na voze taženém ledními medvědy. Většina ostatních obyvatel Narnie byla vytvořena digitálně, ať už jde o vychytralého Lišáka, ctihodného Aslana, vlky v rolích biřiců anebo rozšafnou dvojici manželů Bobrových.
V závěrečné třetině se nás tvůrci snaží omráčit velkolepou bitevní scénou, která počtem účastníků a velikostí bitevního pole dosahuje téměř formátu bitev z Pána prstenů. Její velkolepost je však spíše matoucí: do té doby totiž snímek budil dojem, že Bílá čarodějnice v Narnii kraluje jen hrstce čtyřnožců a faunů, jichž navíc neustále ubývá, protože každého, kdo se jí znelíbí, nechá zkamenět.
Režisér Andrew Adamson, který si na Narnii odbyl svůj hraný debut, předtím pracoval na obou dílech Shreka, v němž dokázal zaujmout a pobavit diváky všech věkových kategorií. V Narnii se mu to bohužel nedaří. Snímek se chvílemi jednoznačně obrací na dětské publikum a dospělý doprovod nechává netrpělivě zívat, potom ale zas dětské diváky děsí nesrozumitelnými a drastickými scénami typu Aslanova „pašijového“ sebeobětování. Letopisy Narnie navíc zcela postrádají kvality, jimiž Shrek nejvíce vynikal: nadhled, ironii a úžasný smysl pro humor.
