Praha 2004 (Knižní klub)
176 stran + 16 stran barevné přílohy.
Náklad ani cena neuvedeny.
"Profesně bych měl kulminovat, ale jinak už jsem za zenitem," píše se na záložce knižně vydané filmové povídky Ladislava Pecháčka Jak básníci neztrácejí naději, která vyšla paralelně s premiérou stejnojmenného snímku. A zdá se, že tato věta byla mottem celého projektu. Za zenitem svých tvůrčích sil se totiž zdají být téměř všichni, kdo se na něm podíleli.
A zatímco film se díky podnikavému producentovi Miloši Šmídmajerovi hemží topmodelkami, jejichž dlouhé nohy a sličnost leccos zakryjí, Pecháčkova povídka je v tomto směru zcela obnažena. Chce-li ji totiž někdo číst před zhlédnutím filmu, může si podobné ozdoby jen usilovně představovat, což jde ovšem stejně obtížně jako představit si jakoukoliv jinou postavu, i kdyby prošla všemi díly. Text působí dojmem, že jej psal unavený rutinér, který přestal mít své hrdiny rád. Najdeme tu řadu nezbytných komunálně-humorných atributů. Jako zdroj legrace tu slouží například čínský obchodník pan Čeng či stará dobrá parodie na měšťáka Emil Nádeníček, méně prostoru tu dostala někdejší studnice kameňáků, sestra Tonička.
Stejně jako předešlé epizody se i tato snaží reflektovat společensko-politický vývoj. Proto se zde vyrovnávají s privatizací, volí, zakládají strany, propadají workoholismu, natáčejí přiboudlé reklamy atd. To vše ale jen jaksi letem světem, doba tvoří jen střídmou kulisu bez zásadního významu (kdo může, nechť srovná s prózou Amatéři, podle níž vznikli první filmoví Básníci). Příběh se zcela soustředí na atraktivní jádro, vztahy Štěpána - případně dalších hrdinů - k opačnému pohlaví. Je zde také znát, čí linie vznikla na "objednávku" - např. epizodka s Vendulkou "utěšitelkou" (co kdyby Jeníčková nakonec z Ameriky nepřijela?)
A jde vlastně o problém celého textu: nenajdeme tu snad jedno nenahraditelné, autentické, opravdu vtipné místo. Vznikla skládanka z rovnostranných čtverců, z nichž každý je bez problémů nahraditelný jiným. Průhlednost a odhadnutelnost děje je už samozřejmostí. Víme, že Štěpán bude mít opět smůlu v práci a naopak štěstí na krásnou a svému věku již trochu neúměrně mladou lásku. V tom je ale text vcelku milosrdný: co unese papír, může plátnu připadat už příliš. Štěpán tak, jak je koncipován od počátku, je totiž spíše pohodlným a pasivním intelektuálem (a to herecké podání Pavla Kříže ještě umocňuje), jemuž stěží uvěříme, že si chce vzít na svá bedra osud celé nemocnice (to už se dá spíše uvěřit Zikmundovu a Abrhámovu doktoru Blažejovi z Nemocnice na kraji města), natož pak, že je schopen lámat srdce dívek s vizáží supermodelek.
Chápu, že pan doktor Pecháček by se u producenta asi nesetkal s pochopením, kdyby si namísto další krasotinky přivedl domů rozvedenou maminku dvou dětí. To by pak ovšem pochopitelně nemohly být titulní stránky časopisů plné svůdných fotografií a příslibů jako "Další Štěpánova láska!". Děsím se však dalších pokračování: hrdina stárne a dívky, zdá se, mládnou. Jen aby nedopadl jako Pavel Opočenský... To je ale vlastně nesmysl. Tato fikce, ač se tváří nadmíru aktuálně, nemá s realitou nic společného.
