Scénu, kde by se uplatnila východní bojová umění, najdeme v kdejakém akčním filmu, samotný žánr tzv. kung fu filmů ale na první pohled nezadržitelně ztrácí dech. Zavedené hvězdy stárnou, produkci vládnou nánosy počítačových efektů. Možná víc, než jiné žánry jsou však kung fu filmy prostě háklivé na skutečný lidský talent. Kde ho hledat?

První velkou hvězdou žánru byl Kwan Tak-Hing, představitel legendárního lidového hrdinu a mistra bojových umění Wong Fei-Honga (začátek 20. stol.). Tyto snímky vznikaly v Hongkongu od konce čtyřicátých do počátku šedesátých let. Znamenaly návrat k tradičním bojovým uměním a představitelé hlavních rolí bojová umění skutečně ovládali.

V 60. letech se v Hongkongu projevil vliv západní kultury a začaly se točit filmy s množstvím efektů a rafinovaných technik. Ustupovalo se od zdlouhavých scén, soustředění padlo na akci a souboje s meči. Excelovala v tom produkční firma Shaw Brothers Productions, známá z úvodních titulků Tarantinova Kill Bill.

Se sedmdesátými léty přichází ke slovu holá pěst, zároveň dochází k míšení východních i západních bojových stylů. A hlavně: přichází Bruce Lee. Vynikající atlet, jenž svými nevídanými kousky ve Velkém šéfovi (Tang sha da xiong) uchvátil celý Hongkong. Hollywoodem produkovaný Drak přichází (Enter the Dragon) z roku 1973 potom představil Leeovo charisma celému světu.

Po Leeově předčasné smrti se v Hongkongu čím dál víc ke slovu dostávají režiséři a herci, kteří k filmu přicházejí takříkajíc z ringu. To byl případ i Woo-ping Yuena, choreografa bojových scén a později režiséra. Yuen s komedií Mistrův syn (Drunken Master) objevil studenta vyhlášené pekingské Opery Jackieho Chana (který sám začal brzy režírovat). Chanovy filmy byly a stále jsou v podstatě akčními groteskami. Záhy po Chanovi vylétla z kontinentální Číny další raketa – Jet Li. Pětinásobný mistr Číny ve wušu se prosadil s filmy využívajícími kulis šaolinských klášterů. Chan i Li později dostávají role v Hollywoodu a dobývají euroamerický trh. Bojová umění zároveň ovládá i několik neasijských herců - Chuck Norris (karate), Steven Seagal (aikido), Jean Claude Van Damme (kickbox), nebo Wesley Snipes (capoeira). Velký sukces zaznamenala osmdesátková série The Karate Kid s Ralphem Macchiem, podobně jako Andersonova adaptace počítačové hry Mortal Kombat s Christopherem Lambertem v roce 1995. K odkazu klasických kung fu filmů se už od úžasné scény s koštětem ve svém prvního filmu hlásí Quentin Tarantino nebo také francouzský producent Luc Besson.

Zásadním dílem novodobé historie kung fu filmů se stal Tygr a drak (Wo hu cang long) Anga Leeho z roku 2000, který určil současný trend žánru. Velkolepé obsazení (známí herci, nikoli atleti), nákladná výprava, mytický příběh, bezchybné wire-fu a efekty, při nichž se tajil dech. Tygr a drak se přesně trefil do vkusu západního publika a odstartoval vlnu podobných kusů: Hrdina (Ying xiong) s Jetem Li, Klan létajících dýk (Shi mian mai fu) matadora Yimou Zhanga budiž příklady. Do stejných vod se loni pustil i nestárnoucí Jackie Chan s vyprávěnkou Mýtus (San wa). Přespočet efektů a nekoherentní příběh však poslaly Mýtus ke dnu, stejně jako se to stalo s aktuálnějším Slibem (Wu ji) Kaigeho Chena, nejdražším čínským filmem všech dob. Následovníkům Tygra a draka je společná internacionalizace. Herci pocházejí z celého východoasijského regionu a snímky nezastírají, že chtějí oslovit i západní publikum. Čínská studia zároveň nejdou pro peníz daleko, což je úplný opak béčkově laciných hongkongských produkcí ze 60. – 70. let. V této souvislosti je pozoruhodný nejnovější (a prý poslední akční) film Jeta Li Nebojácný (Huo Yuan Jia), který vypráví příběh mistra Yuan-jiae Hua z konce 19.století.

Zajímavou protiváhou aktuální čínské megalomanii jsou filmy Ong Bak a Tom yum goong thajského režiséra Prachyi Pinkaewa a herce a mistra muay thai Tonyho Jaa. Autoři si vydobyli respekt tím, že (na rozdíl od Číňanů) nepoužívají wire-fu, ani žádné CGI. To co se na plátně děje dává Tony Jaa živě. Pinkaewovy filmy vycházejí z thajských reálií, v orchestraci akčních scén nezapřou inspiraci Spielbergem nebo Bessonem, spoléhají ale především na Jaaovo skutečné a v kinematografii dnes nevídané mistrovství. Jaa je v současnosti největší hvězdou kung fu filmů a je jen otázkou času, kdy si ho vyhlédne producent s globálním dosahem.

Třetí, vysoce autorskou a také okrajovou cestou je potom stezka rebela všech rebelů Takashi Miikeho. Ten ve svém thrilleru Izo z roku 2004 nechal svého samurajského hrdinu projít staletími a povraždit všechny. Od členů moderní yakuzy až k pradávným božstvům.