Je nesporné, že projekty Českou televizí produkované nebo spoluprodukované mohou aspirovat na jiné hodnoty než komerční podbízivost. Vytvářejí tak potřebnou protiváhu plytkostem, které předpokládají, že divák je zřejmě ještě větší blbec, než by kdo očekával (mám-li parafrázovat titul jednoho takového dílka). Dokazují, že postačí komorní půdorys, vychází-li z dostatečně nosného myšlenkového základu.
Důležitá je z tohoto hlediska tvorba Karla Kachyni, která bývala nerozlučně spjata se scenáristou Janem Procházkou – spolu vytvořili svá nejlepší díla jako Kočár do Vídně, Směšný pán nebo Ucho. Z Procházkovy pozůstalosti Kachyňa zužitkoval další dva náměty, nabídl je České televizi a s její podporou připravil uměnímilovným divákům sváteční zážitky. Oba snímky, Městem chodí Mikuláš i Krávu, se nyní opět vracejí na plátna kin, byť uváděná jen z DVD. Kráva navíc získala výmluvná ocenění – kromě vítězství na festivalu ve Strasburku dosáhla nejvyšší pocty na plzeňském Finále. Jako nejlepší český film byl tak vyzdvižen snímek výrazově i vypravěčsky sice skromný, avšak nepředstírající.
Příběh Krávy je situován na začátek našeho století, do chudého podhorského kraje, kde v mlčenlivém odříkání i snaze vyvzdorovat si právo alespoň na kousek spokojenosti a štěstí žijí naši hrdinové. Hned úvodem je třeba upozornit na nikoli bezvýznamnou obezličku – oba přišli do venkovského prostředí zvenčí, ani jeden není plně srostlý se světem starousedlíků, dědících svůj těžký úděl z generace na generaci. A hlavně se oba odlišují od uznávaných hodnot už svým původem i chováním.
Adam je zasmušilý nemluva, zjevně mající potíže s běžnou mezilidskou komunikací, straní se lidí a odmítá vystoupit ze své samoty. Nevyčítá těžce nemocné matce, kdysi žijící nevázaným životem (přišla sem odněkud?) a v neuspořádaném soukromí, že vlastně její vinou nese cejch parchanta. Jen díky jeho vzpomínkám si ozřejmíme, jaká traumata si přináší z dětství, když musel přihlížet veselení neznámých pánů v matčině náručí. Nyní tvrdě pracuje v kamenolomu a každý den přináší v nůši zeminu, aby si mohl jednou založit terasovité políčko. Beze slova odvede prodat jediný cennější majetek – krávu – aby měl na zaplacení tišících léků pro matku.
Róza – mladá, družná a toužící nalézt aspoň trochu spřízněnou duši – se mu poněkud vyzývavě vnucuje do domu. Zpočátku ji hrubě vyhání, nadává ji do kurev (a poznáváme, že se opravdu nechávala vydržovat), ale postupně se sbližují. Občasné hádky (výmluvná je scéna v hospodě, kde si na něm místní chasníci vybijí svou přezíravost) se rozplynou jak ranní mlha. Opět následuje jednotvárné živoření, upjaté na znovuzakoupení vytouženého dobytčete. Opět nastupuje bezpočet puten zeminy vynesených vysoko do podhůří. Zdá se, že kruh smůly se konečně prolomil, Róza čeká dítě a jejich soužití požehnaná i farář. Ale jak říká staré přísloví, neštěstí nechodí po horách, nýbrž po lidech...
Kachyňa umí úspornými prostředky navodit potřebnou atmosféru, stačí mu průhled, aby vyslovil zamýšlený pocit. I ztvrdlá, poetičnosti se vyhýbající kamera Petra Hojdy zdůrazňuje monotónnost a do nekonečna se opakující úkony (zejména nošení puten se zeminou), kterých se Adam s Rózou zhošťují jakoby smířeni se svým údělem, avšak zároveň popoháněni vidinou smysluplnosti vykonávané práce. Navozuje nevyslovenou ostražitost či dokonce averzi sousedů, odrážející se v němých pohledech dřinou zestárlých obličejů.
Kachyňa se vrátil k prostému vyprávění, zbavenému přemrštěného vizuálního manýrismu, k němuž inklinoval v některých ze svých předešlých filmů. Nikoli nepodstatnou oporu získal v hereckých představitelích. Adama ztvárňuje méně známý Radek Holub a z jeho výkonu podání trochu vane skrze zuby ceněná křečovitost, zatímco Alena Mihulová (již dříve se osvědčila v Kachyňových Sestřičkách a rovněž ve filmu Městem chodí Mikuláš) obdařuje svou Rózu přece jen vrstevnatější, mnohostrannější plastikou výrazu. Je právě jejich zásluhou, že poněkud vyumělkované typy outsiderů naplnili velkou dávkou spontánní životnosti.
Autoři (na scénáři spolupracoval Karel Čabrádek, s nímž Kachyňa vytvořil řadu svých posledních filmů) vzdali nepatetický hold vytrvalosti svých hrdinů, které nezlomí žádná překážka, žádná běda. Mnohokrát sraženi na kolena znova povstanou a nadále vlečou svůj úděl, věříce, že jejich oběť nebude zbytečná. Kachyňův snímek byl přijat veskrze pozitivně a případné dílčí výhrady nepřehlušily celkové nadšení.
