Anglický režisér Stephen Frears zaujal zejména tragikomickými průhledy na život spodiny, outsiderů neschopných zajistit si důstojnější existenci, lidí se zmařenými osudy (např. Špína Londýna). Ve svých posledních filmech se však obrátil k nejvyšším společenským kruhům, aby upozornil nejen na zavedené rituály, ale hlavně pronikl do jejich mentality, do (ne)schopnosti překročit vzorce smýšlení i skutků. Politické špičky zkoumal již v televizním Údělu (The Deal, 2003), kde se zaměřil na osobnost ministerského předsedy Tonyho Blaira. Ve stejném protokolárním stylu, prokládaném trefnými bonmoty a zlidšťujícími postřehy, pokračuje rovněž v Královně (The Queen, 2006).
Scénáře k oběma snímkům sepsal Peter Morgan, bystrý znalec nejen zákulisí špičkové politiky, ale také povahopisu jejích aktérů. Slouží mu ke cti, že se chce dotknout (téměř) současného dění. Vyhýbá se zobecňujícím nebo metaforickým výkladům, nehlásá „nadčasová“ stanoviska, odmítá někoho skandalizovat, ale i někomu pochlebovat. Sděluje, že i lidé v nejvyšších funkcích, dědičných nebo volených, jsou také jen lidé jako ostatní a ovládají je předsudky a někdy i zbrklá očekávání. Frears toto pojetí respektuje, byť u něho prosakuje sklon k úlitbám v podobě bodrosti, čas od času vykukující zpoza rohu. Jako kdyby se obával, že strohé líčení událostí nebude pro diváky přitažlivé, pokud v něm nenaleznou dobromyslné poťouchlosti.
Filmu Královna vévodí současná anglická panovnice Alžběta II. (její gesta, chůzi i dikci věrohodně postihla Helen Mirrenová), jejím výrazným korigujícím partnerem je ministerský předseda Blair, jehož opět ztvárnil Michael Sheen. Vtiskl mu poněkud plebejské rysy (mírně trapná první audience u královny), ale je to právě Blair, kdo si později zachovává nepředpojatý pohled na události. Řídí se především svým lidsky citovým instinktem, nikoli politickou kalkulací. Místy vyhlíží, jako by vysoké postavení odmítal spojovat se závaznými „závojovými tanci“. Prosazuje přímočarost a nepředpojatost, a to dokonce v rámci rodiny, kdy zklidňuje i svou protimonarchisticky smýšlející manželku.
Prubířským kamenem příběhu se stává dozvuk tragického skonu princezny Diany. Alžběta váhá, zda ji má považovat za člena královské rodiny. Přiklání se k privátnímu pohřbu namísto státního a nechápe, proč je veřejnost kvůli tomu nespokojená. Blair se zasadí o změnu. I když Dianu spatříme nanejvýš v televizních zprávách (dokumentární vsuvky tu zjednávají autentické zakotvení v čase a prostoru), ale právě ona je spouštěcím impulsem, který podrobně ozřejmuje rozdíly mezi oběma protagonisty. Rozdíly v jejich mentalitě vyplývají nepochybně i z rozdílné třídní příslušností. To, co Alžběta považuje ze svého aristokratického pohledu za nepřípadné a nevhodné, Blair vnímá jako spoluvyjádření soucitu a účasti. Sympatie anglické veřejnosti i diváků přirozeně získává Blair, i když Alžbětiny pohnutky se právě díky tomu stávají předmětem podrobného zkoumání.
Větší dramatický prostor byl dán Heleně Mirrenové. Navenek nepříliš okázalou panovnici skládá z drobných privátních střípků; Alžbětu zastihneme často při privátním počínání. Vidíme běžné každodenní úkony počínaje ranním vstáváním, provázíme ji při lovecké výpravě, která by – ovšem jen z plebejského pohledu – měla přehlušit u malých princů trauma z Dianina skonu. Královna, zřejmě skromná a nenáročná, jak vysvitne při několika příležitostech, pramálo odpovídá tradičním představám o aristokratické vznosnosti, avšak setrvává v zaběhnutých stereotypech, odtažitě blahosklonných, diktovaných i osobní sympatií či antipatií. Mirrenová výtečně vyhmátla, jak její udivená, dokonce snad úsměvně pohoršená hrdinka se posléze podřizuje vůli rozhořčených davů – byť se zřetelným Blairovým přispěním.
Film postihne i Alžbětino prázdně reprezentativní, jakoby jen okrasné postavení: nesmí zasahovat do politického dění, nemůže volit. Své postavení komentuje s jemně ironickým nádechem v úvodu při prvním inauguračním přijetí Blaira – praví, že i tak je to její vláda. Z další zmínky vysvitne, jak letitý je pro ni tento úděl, vždyť do tajů jejího poslání ji zasvěcoval Winston Churchill.
Sheenův Blair je často odsouzen do role pouhého přihrávače, který má demaskovat upjatost královnina počínání. Tomu odpovídají i mnohdy přemrštěně ostrovtipné glosy, které vypouští kolem sebe, až jeho vstřícnost či snad ohleduplnost začínáme vnímat jako cosi umělohmotného. V podobném duchu jsou vybarveny i postavy z Alžbětiny blízkosti, najmě její manžel (James Cromwell), představený jako aristokraticky povýšený ironik, mírně žlučovitý a jakoby zapšklý. Platí to rovněž pro rozšafnou královnu matku (Sylvia Smysová), obdařenou jemně manipulativními sklony a záchvěvy cynického nadhledu.
Královna předkládá v rámci možností neujatý a střídmý vhled do anglických reálií. Režisér se nijak neopájel výlučností zvoleného prostředí, zvláště interiérů, ačkoli byl zajisté vystaven pokušení. Přínosné je civilistní, nekarikující pojetí, to, že hledá nikoli státníka, nýbrž člověka, který se v něm skrývá. Film neohromí, ale zaujme svou nepředpojatostí. K příznivému výsledku přispěli i kameraman Affonso Beato a hudební skladatel Alexandre Desplat; jejich jména prozrazují vícečetnou mezinárodní koprodukci, v níž film vznikal. Kromě Anglie se na něm podílely Francie a Itálie.
