Některé filmy nestárnou a vděčně se k nim vracejí snad všechny generace. Mezi takové výjimku určitě patří i před více než čtyřiceti lety natočená Knoflíková válka. Výchozí inspiraci poskytl stejnojmenný román Louise Pergauda, jenž již v roce 1911 kouzelně a podmanivě sepsal rozmarné příhody dvou znepřátelených klukovských part z francouzského venkova. Na počátku zdařilého filmového přepisu stál scenárista Francois Boyer, jenž klukovské rozmluvy postihl s nebývalou lehkostí a přirozeností, takže při natáčení nemusely být měněny ani v nejmenším, natolik souzněly s dětskou mentalitou. Některé výroky ostatně vstoupily do obecného povědomí, snad je ani nemusím citovat - hlavně komické nařky malého Žibusíka, že kdyby byl býval věděl...atd...
Když se zpracování této látky ujal tehdy ještě nepříliš známý filmař Yves Robert, nikdo neočekával, že se rodí nestárnoucí hit. Robert měl za sebou např. komedii s Luisem de Funèsem Nevídáno, neslýcháno a teprve jej čekaly mimořádné úspěchy s příhodami velkého blondýna s černou botou, kterého neodolatelně ztvárňoval Pierre Richard. Režisér Robert si však dokázal vybrat zcela ideální dětské představitele, stejné rošťáky, jaké pak neodolatelně ztělesňovali i na filmovém plátně, rozvrstveni do plejády nezapomenutelných typů. Podařilo se mu odbourat jakoukoli manýru, každou strojenost a nepřirozenost - a je zásluhou dnes již klasického českého dabingu, že tuto spontaneitu dokázal plně přenést i do tuzemské verze.
Knoflíková válka však neakcentuje jen klukovské rozmíšky, velkolepé nachystané bitvy i mravní horoucnost, která tak kontrastuje se zlenivělým světem dospělých, kteří se nanjevýš zmůžou na pohoršené výtky, i když lze předpokládat, že kdysi byli stejnými nezbedníky jako jejich kárané děti. Však si také vůdce jedné ze znepřátelených part, osudem zavátý až do internátu (či polepšovny?), klade znepokojivou otázku, zda s příchodem dospívání se i ony nezmění ve stejné bařtipánovité tatíky, kteří zapomenou na někdejší svobodomyslnost.
Přesto film poskytuje naději. Stejně jako děti rády napodobují počínání dospělých (připomínám aspoň kradmé noční výpravy, svérázné řešení "sociální" otázky na školním nádvoří či podnikavé shánění potřebných financí), i generace otců si občas připomene vlastní bohatýrské časy. To když se chlapi z jedné vesnice náhodně střetnou s muži ze sousední vesnice, zaznějí tytéž nadávky a znovu vypění klukovská neposednost, u postarších, důstojně vyhlížejících pánů jistě překvapivá. Ještěže společné posazení u dobrého vínka dokáže rychle zachladit veškeré spory...
Zbývá ještě vysvětlit název. Knoflíková válka odráží ten jednoduchý fakt, že poraženým protivníkům vítězové bez milosti odřezávají knoflíky jako cennou trofej, vyhrožujíce příkořím ještě větším. Ponížení na tělě i na duchu pak s brekem pochodují domů, plačtivě žádají hartusící maminky o přišití nových. Takže je logickým vyústěním, když si hoši založí knoflíkový fond, z něhož by mohli v nejhorších chvílích čerpat. A také kolem tohoto úmyslu se roztočí řada bláznivých příhod. Ostatně nelze než obdivovat inscenační vynalézavost, s jakou jsou rozehrány i zdánlivě podružné epizody, přesnost, s jakou jednotlivé výjevy do sebe zapadají, spějíce ke zdánlivě zvážnělému rozuzlení, aniž by se na okamžik uchýlily k nabádavě vztyčenému prstu.
