Distribuční materiály u filmu Aleksandara Maniče uvádějí žánr „dokumentární, komedie“. Přestože by bylo záhodno zkoumat, nakolik musí být dokument záznamem reality a zda může takový záznam splňovat komediální kritéria, trefuje se tahle žánrová nálepka do černého. Kniha rekordů Šutky popisuje skutečnost tak magickou, až se nám může zdát nereálná, a činí tak s úsměvným nadhledem.
Šutka z názvu filmu je prý hlavní město všech Romů. Leží kousek od makedonské metropole Skopje a jeho ulice tepou typicky balkánskou intenzitou. Přestože prý jde o jedno z nejchudších míst v Evropě, tváře jeho obyvatel si na bídu nestěžují. Všechny jako by nad šeď všedních dní povznášela jakási zvláštní síla, spojená snad s nepřestávající kulisou bubnování. V Šutce zřejmě žádný den není všední – a žádný člověk obyčejný.
Šutka je totiž město šampiónů. Každý, se kterým vás tu průvodce filmem Doktor Koljo seznámí, je v něčem nejlepší. Muzafer Bisli skládá pro početné lokální pěvce hity jako na běžícím pásu a nikdo ho v tomhle umění nepřekoná. Štramák Veso se pyšní nejrozsáhlejší a nejskvostnější garderóbou, což z něj činí nejlépe oblékaného člověka nejen v Šutce, nýbrž na celém světě. Rivalem mu může být snad jen sedmdesátiletý Refet, ale ten je prý šampiónem úplně ve všem; připišme mu tedy aspoň titul v kavárenském povalečství a diskotékovém bonvivánství. Na vrcholové úrovni v Šutce působí i derviši, léčitelé, trenéři poštovních holubů a bojových hus, upírobijci, sběratelé turecké populární hudby a další šampióni. A i sám Doktor Koljo je samozřejmě hvězda – pro změnu v kategorii filmového herectví.
Bez Kolja by byla Kniha rekordů Šutky zřejmě nemyslitelná. Byl to on, kdo sice Srba, ale pořád pouhého „gadža“ Maniče v Šutce seznamoval s místní „honorací“, otevíral mu dveře a upozorňoval ho na to nejzajímavější. Manič film sice připravoval osm let, ale začal ho natáčet bez scénáře, snad v oslnění geniem loci. Výsledek má přesto přehlednou a logickou strukturu, zaštítěnou leitmotivem „chvástajícího se“ housera. Dokáže tak úspěšně sedět na dvou židlích. Nenechá diváka ztratit se v ději, protože postavy probírá jednu po druhé a zastavuje se u větších tematických bloků (vrcholem filmu je sekvence z klání ve sbírkách turecké popmusic). Ale zároveň hravou stylizací do amatérského filmu, hlasem pohádkově laskavého vypravěče mimo obraz a dalšími postupy akcentuje magický realismus místa.
Ten – snad z nedostatku jiného srovnání, snad proto, že jej nikdo nezachytil lépe – nejvíc odkazuje k dílu Emira Kusturici, jehož Dům k pověšení se v Šutce natáčel. Kniha rekordů Šutky zachycuje (jinde už zaniklou) atmosféru „velké“ Jugoslávie, odráží tehdejší křehkou rovnováhu mezi národnostmi (v tomto čistě romském městě mezi náboženstvími), míchá komiku s tragikou (mladičký fotbalový šampión zemře v souvislosti s užíváním drog, aniž by to narušilo celkovou atmosféru) a všechno to nahlíží skrz tlustou vrstvu poetické stylizace.
Lidé v tom městě žijí od pohledu daleko autentičtěji a opravdověji než běžní občané západní civilizace. Míchají výdobytky moderních technologií (podomácku dělané videoklipy jsou opravdu ohavné) se staletými rituály (každý vám tu poví, co platí na upíry), paběrkují na podpoře, ale přesto se dokáží radovat – a ve své stoprocentně upřímné existenci nevidí nikde žádný rozpor, žádnou pochybnost. I kdyby vám to vyvraceli horem dolem, jsou vlastně šťastní, protože znají své místo ve světě. A to je nejen stav mysli, ale hotové umění. A že tuhle vůli k životu, ba radost z něj, Kniha rekordů Šutky dokázala zachytit, je její největší triumf.
