Když pomineme finanční problémy, s nimiž se potýkala produkce (a která prodloužila natáčení) získal snímek Klíček režiséra Jána Nováka do začátku hned několik bonusů. Především: provázelo jej značné pozitivně naladěné očekávání jako jednoho z nemnoha distribučních filmů vracejících se k aktuálnímu tématu řádění estébáků v padesátých letech. Předlohou k jedné z hlavních postav filmu se stal brutální vyšetřovatel z Uherského Hradiště Alois Grebeníček, estébák, kterého se za jeho života nepodařilo dostat před soud, ač si to za nesporné kruté zacházení s politickými vězni jistě zasloužil. Syn, známý ze současné politické scény, navíc vyhrožoval, že zváží trestní oznámení na tvůrce filmu, pokud usoudí, že obraz jeho otce je zkreslen. Zájem vzbuzoval i fakt, že filmaři svěřili roli vyšetřovatele Janu Přeučilovi, jehož otec byl odsouzen k mnohaletému vězení v procesu s Miladou Horákovou a hradišťské vězení zažil. Takové okolnosti vzbuzují sympatie už předem. O to je rozčarování z filmu větší.
Klíčku jistě nelze upřít dobré úmysly a upřímnou snahu přiblížit komunistické zločiny; usiluje o silnou, politicky motivovanou výpověď určenou zejména mladé generaci, jež by byla jež adekvátně přitažlivá a působivá obsahem i formou. Nejprve, co mu lze přičíst k dobru. Určitě svižný start s neklidně blikajícími útržky z dobových filmových žurnálů padesátých let, kde se v rychlém sledu objevují záběry na komunistické politiky, jásání lidu, tzv. budování socialismu, na procesy s „nepřáteli“. Kladně lze kvitovat i vcelku dobrý nápad, že pro mladou dvojici, která se propadne do časů komunismu, autoři nevymýšleli žádné krkolomně složité obvinění; vyšetřovatelé konstruují jejich vinu „pouze“ z toho, že jsou jací jsou, tedy vypadají jinak, mají nezvyklý slovník, oblečení i nechápavé reakce nic netušících lidí druhého tisíciletí. Zlověstně působivé je také prostředí hradišťské věznice; mimochodem – film se odehrává v reálu budovy, která se dodnes téměř nezměnila a stojí opuštěná nedaleko centra města.
Jenže tyto počáteční kladné body, podobně jako v úvodu zmíněné „bonusy“ tvůrci bohužel rozmělnili. Filmu chybí především silný příběh, jenž by jej držel pohromadě. Slabou hororovou dějovou konstrukci se autoři přitom snaží podepřít berličkami; čímž ovšem jen zvýraznili její topornost a umělost. Jinak řečeno, nedokázali dotáhnout do konce zvolenou výchozí situaci – vzájemně prolnutí současnosti s chmurnou minulostí – tj. působivě zasadit nic netušící mladou dvojici roku 2009 do komunistického kriminálu padesátých let. Vyžadovalo to patrně volbu sofistikovanějších prostředků, než jen zdlouhavé bloudění a ztrácení se v temných prostorách omšelé vězeňské budovy, v níž StB nelidskými prostředky vynucovala „přiznání“.
Film navíc trpí polopatismem, zbytečnou, zato všudypřítomnou „vysvětlovací mánií“. Projevuje to např. stále se vracejícími záběry skupiny někdejších politických vězňů padesátých let, kteří se vypravili na exkurzi do míst svého někdejšího utrpení. Pro novináře, hlavně však pro filmové diváky sdělují a komentují tehdejší zážitky. Podobně nadbytečné a ve finále i zdlouhavé je zmíněné bloudění mladé dvojice chodbami a vyšetřovnami věznice; motiv neustále se zabouchávajících dveří a vrat už po chvíli nepůsobí napětí ani mrazení v zádech. Budí spíš dojem, že autoři pořád hledají způsob, jak účinně vyřešit časový posun o padesát let zpátky, a nedokážou odhadnou ten správný okamžik. Zbytečně a příliš návodně vyznívá i zoufalé hořekování zmučeného Jakuba, který si v těžkých chvílích vybavuje, že mu tohle všechno „děda říkal, ale on tomu nevěřil.“ (Aneb: mládeži, věnujte pozornost vyprávění pamětníků!) Oblouk padesáti let se film snaží překlenout také (a možná o poznání zdařileji) poněkud záhadnou figurkou stařenky, která několika rekvizitami – např. klíčkem na krku či poněkud zmateným monologem – naznačuje, že má něco společného s dívkou, zmizelou kdysi ve věznici. Hraje tu rovněž vizáž Jakuba, který se ocitá zpátky v současnosti poznamenán brutálním zacházením v kriminále.
Z hereckých výkonů stojí za zmínku zejména Norbert Lichý v roli vyšetřovatele; Jan Přeučil svého Koníčka bohužel zbytečně přehrává, patrně s bohulibým záměrem být co nejnázornější. Jednoho z politických vězňů hraje Stanislav Zindulka.
Poznámka na závěr: Před několika lety se věnoval obdobnému tématu, tj. kriminálům padesátých let – snímek Petra Nikolaeva Kousek nebe; oč méně působil didakticky a jako názorná pomůcka (pokud vůbec), o to byl přesvědčivější a čistší. Mimo jiné i proto, že vsadil na prostý, ale silný lidský příběh.
