Asi není náhodné, že z dávnověkého filmového odkazu přežívají především humorně laděná díla, u nichž často můžeme dodnes obdivovat preciznost jejich scenáristické přípravy i inscenační lehkost, s jakou jsou pojednány vtipy situační i verbální. Vážně míněná dramata totiž stárnou daleko rychleji, vadí tezovité proslovy a vypravěčská topornost, v níž se zvrhla kdysi zamýšlená vážnost; rovněž herectví, které mělo vyvolávat dojetí, napětí či dokonce hrůzu, snadno podléhá zkáze, nabývajíc podobu nechtěné (sebe)parodie.
Mezi přední, byť někdy zapomínané klasiky filmového humoru, náleží nesporně Ernst Lubitsch (1892–1947), jenž se v rámci FEBIOFESTU v kině Ponrepo dočkal průřezu některých svých děl - nechci tvrdit, že těch nejvýznamnějších. Jak už jeho jméno napovídá, pocházel z Evropy. Narodil se v Berlíně a svá raná díla natáčel v berlínských i vídeňských ateliérech. Střídal nejrůznější žánry: vedle komedií (na přehlídce zastoupených např. Horskou kočkou) se věnoval především historickým velkofilmům, z nichž bohužel nespatříme žádný, ač některé z nich patřily k dobovým vrcholům svého žánru (například Žena faraónova).
Začátkem 20. let odplouvá (stejně jako další věhlasní evropští tvůrci) do Hollywoodu. Provází jej vidina neomezených možností. I když musí přistoupit na mnohé kompromisy, postupně si prosadí svébytný režijní styl, uplatňovaný zejména v sofistikovaných komediích. Nejlepší z nich, které zaujaly hlavně bravurně vystavěnými dialogickými přestřelkami, tepaly stinné stránky amerického života, hlavně pokrytectví. Nenápadně si prohrávaly s náznaky amorálnosti, ovšem jen natolik, aby zbytečně nedráždily cenzuru..
Výběr z Lubitschových amerických filmů se opět soustředí výhradně na veselohry, takže bohužel pomíjí tak význačné dílo, jakým je drama Muž, jehož jsem zabil. Režisér tam zkoumá svědomí mladého Američana, jenž se po válce seznámí s německou rodinou, jejíhož syna na frontě zabil. Chybí tak připomínka významově sice okrajových, ale velice populárních operet, počínaje Přehlídkou lásky a konče Veselou vdovou.
Lubitsch uspěl hlavně v podvodnických (zlodějských) komediích, z nichž spatříme jedině Útěk z ráje; proslavené konverzační komedie jsou zastoupeny též méně závažnými tituly - Andělem a Nejistými city, příliš se přechylujícímu k melodramatu. Na přelomu 30. a 40. let dospěl ke svému tvůrčímu vrcholu, když se vypravil do hájemství politických komedií.
V Ninočce, která byla dlouhou dobu proklínána jako protisovětský film, poskytl Gretě Garbo unikátní komediální příležitost. Dobové plakáty zdůrazňovaly, že herečka se zde poprvé směje. Slavná Švédka zde ztvárnila komisní ruskou komisařku, která po pracovním příjezdu na Západ pozvolna ztrácí odlidštěnou nepřístupnost, stávají se z ní okouzlující žena, která se dokonce zamiluje. Jistě, vyprávění je to v mnohém směru naivní a prostoduché, poplatné žánrovým schématům Hollywoodu, ale Lubitsch zde přece jen postihl frázovitost stranických pouček, odkrývá lživost propagandisticky vychvalovaných sovětských vymožeností. Přitom je nutno ocenit, že se se nevysmívá ani tak zaostalosti či neotesanosti Rusů, jako spíše uměle vytvářeným ideologickým předsudkům, které určují jejich existenci.
Linie nastoupená Ninočkou pokračuje již ve válečném období další komedií Být či nebýt. Jestliže Ninočka byla považována za nepřátelský pamflet, nyní Lubitsch byl obviňován div že ne ze znesvěcení nejsposvátnějších relikvií - dotýká se totiž protinacistického odboje, v němž nachází prostor pro neuvěřitelně groteskní situace. Jen pro poznání širšího kontextu doplňuji, že v téže době vzniká např. Casablanca.
Lubitsch své ztřeštěné vyprávění zasadil do okupovaného Polska (byť si je představoval dosti operetně, opět v závislosti na žánrových stereotypech) a hlavními hrdiny učinil nezaměstnané herce, kteří se téměř nedopatřením ocitají v odboji. S oblibou konfrontuje skutečné odhodlání herců s teatrálními postoji, které předváděli na jevišti - ostatně i samotný název parafrázuje proslulý Hamletův monolog. I dnes oceníme vtipné satirické výpady, zesměšňující hlavně nacistickou zálibu v okázalostech a pompéznosti, scéna, kdy herec namaskovaný jako Hitler vyjde do ulic, patří ke špičkovým.
Postupně prosvítá srovnání: zatímco polští herci odhodlaně a neokázale vstoupili do opravdového života, jejich protivníci se vyžívají v tupě namyšlených teatrálních pózách. Být či nebýt účinně slučuje veselí s napětím, balancuje mezi politickou satirou a bezstarostným kabaretním žertováním. Stejně jako Ninočka je zřejmé, že režisér netušil - a stěží mohl tušit - skutečný rozměr hrůz, jimž se vysmívá a tak je vlastně umenšuje. (Pro úplnost ještě dodávám, že novou verzi tohoto filmu natočil v roce 1983 Alan Johnson.)
