Rodriguez, který se na filmu nepodílel jen jako scenárista a režisér, ale i jako kameraman, výtvarník, střihač a autor hudby, dál rozmělňuje původní zápletku. Vše podstatné bylo řečeno již v El Mariachim v roce 1992 a není tudíž tak podstatné, zda někdo chce zabít mexického prezidenta a jiný na tom hodlá vydělat dvacet miliónů peset, ani že jsou do vlastizrádných piklů zapleteni agenti CIA a FBI i drogoví bossové. Rodriguez se znovu snaží tentýž příběh (El Mariachi mstí smrt své zavražděné přítelkyně a dcery) přizpůsobit módním trendům a stylizovat jej do hyperakčnější a bombastičtější roviny: kulkou zasažené postavy létají vzduchem desítky metrů, horkokrevné krásky usmrcují protivníky několika současně vrženými noži apod. Neakční scény vyznívají jen jako spojovací můstky mezi kinetickými přestřelkami a honičkami, oslnivými explozemi a přemrštěnými kaskadérskými výkony, postrádají však černý humor předchozích filmů. Ty poučeny šestákovým čtivem a krutými zabijáckými žertíky rozehrávaly absurdně zpřevracené varianty mnohokrát viděných béčkových situací do jakési mexické varianty Limonádového Joea utopeného v krvavých lázních. Humorné momenty jsou ale nyní trapně třeskuté jako by zabloudily z režisérovy dětské špionážní série Spy Kids.

Rodriguezovi nechybí ani talent, ani energie, ale sebekázeň. Snímek jako by byl celý natočen v duchu finále Desperada, v němž na plac naběhli tři potulní zpěváci s kytarovými futrály nacpanými samopaly a raketomety a konec parodického morytátu proměnili jen ve spekulativně překombinovaný naschvál. Třetí část trilogie trpí roztříštěností, která je dána nesouvislým a zpočátku až chaoticky poskládaným příběhem (flashbacky přibližující konec El Mariachiovy rodinné idylky působí jako by se navracely k nějaké v rámci série neexistující kapitole), formální nesourodostí vyplývající z možností digitálních Hi-Def kamer (scéna z nemocnice je nasnímaná i nasvícená jako by pocházela ze zcela jiného filmu) a v neposlední řadě i přítomností zbytečně mnoha postav. Ani hvězdné obsazení (Mickey Rourke nebo Willem Dafoe) nemění nic na tom, že se o těchto figurách diváci nedozví téměř nic, neboť Rodriguez se o ně kromě pár bizarních vizuálních detailů nezajímá. Z „povinnosti“ se ve filmu objevuje i Salma Hayeková, byť jen ve frenetických retrospektivách (bondovská scéna, v níž připoutaná želízky k El Mariachimu prchá jako „opičí“ cirkusačka z okna v horním patře, je nejvynalézavější částí filmu).

Banderasova melancholicky zasmušilá postava černě oděného čarostřelce není sice odstavena přímo na vedlejší kolej, ale je zastíněna novou figurou: snímek si (tak jako v Pirátech z Karibiku) totiž pro sebe doslova „ukradl“ Johnny Depp. Ve své typicky zkarikované poloze ztvárňuje zkorumpovaného agenta CIA se sadistickým smyslem pro humor, jenž kromě neuvěřitelné garderóby využívá i falešné ruce jako komisař Juve ve Fantomasovi nebo se s vypíchnutými očima účastní pistolnických soubojů. Deppova kreace je v jednotlivostech půvabná, v kontextu desperadského mýtu ale působí rušivě jako spiklenecké pomrkávání do publika, které jen umocňuje jeho rozpačité vyústění.

Ačkoli stylizace ústředního hrdiny, hudby i dekorací (mexická panoramata s dominujícími zvonicemi) jsou identické s Leoneovou výtečnou dolarovou trilogií, film odkazuje spíše na hongkongské kopačky 70. a 80. let. Navázat na spaghetti westerny se paradoxně právě v hongkongské inkarnaci (a s ženskou hrdinkou) podařilo nesrovnatelně lépe Quentinu Tarantinovi.