Kdyby... Brita Lindsaye Andersona patří mezi slavné filmy, které byly v době svého vzniku na přelomu 60. a 70. let považovány za velmi kontroverzní. Ale zatímco Poslední tango v Paříži nebo Půlnoční kovboj jsou dle dnešních standardů poměrně krotké (což nijak nesnižuje jejich kvalitu), Kdyby... zneklidňuje i na začátku 21. století.
Jakkoliv je Kdyby... pevně svázáno s atmosférou revolučního roku 1968, o čtyři dekády později není o nic méně aktuální. Tematizuje totiž vzpouru proti nesmyslným pravidlům, rigidní společnosti a selhávajícím autoritám, k níž bude docházet do té doby, dokud se další a další rozhněvaní mladí mužové nepřestanou hlučně bouřit proti stávajícím pořádkům.
Kdyby... lze s narůstající mírou abstrakce chápat jako rebelii proti zatuchlému britskému školství, proti establishmentu, proti společnosti jako takové nebo prostě proti dospělým, kteří všechny tyhle instituce vymysleli a/nebo řídí. Hlavní hrdina Mick je studentem na prestižní internátní škole. Už nemusí snášet ponižování, jež čeká prváky, ale zároveň ještě nepatří mezi nejstarší a nejmocnější. S několika podobně odbojnými kamarády tvoří jakousi anomálii, ostrůvek volnomyšlenkářství vně pevné studentské hierarchie. Když se Mick se spolužákem utrhnou ze školy a stráví den ježděním na ukradené motorce a laškováním se servírkou, jsou za to – a za jiné „zpupné“ chování – staršími kolegy potrestáni ritualizovaným výpraskem. Tím momentem získá tápající rebelie směr a vyvrcholí ozbrojeným masakrem.
Na to, kolik vlivů a tradic se do něj promítlo, působí Kdyby... překvapivě soudržně. Dokumentaristické zachycení internátního života tu koexistuje s fantaskním závěrem. Pasáže se surrealistickou poetikou neodporují pevné struktuře klasického dramatu, ještě zdůrazněné mezititulky. A nevadí ani to, že kamera Miroslava Ondříčka skáče z finančních důvodů od barevné škály k černobílé. Jsou zde citace protiškolního protestu Jeana Viga Trojka z mravů, parafráze Buñuelova surrealismu, doteky Godardovy formální anarchie i souvislost s americkým Rebelem bez příčiny, ale přesto Kdyby... zůstává filmem skrznaskrz britským. A i když divák v Mickově pokoji narazí na zřetelná zakotvení do roku 1968 v podobě fotografií Maa, Che Guevary a vietnamské války (vzniknout film o několik měsíců později, byly by v něm i fotky z hořící Paříže), témata vzpoury nebo násilí plodícího násilí snímku dávají nadčasový přesah.
Právě plakátová ikonografie podtrhává ambivalenci celkového vyznění; původně tak asi míněna nebyla, ale dnes paralela mezi adolescentní rebelií a komunistickými revolucemi působí trefně. Právě z Maa a Guevary se totiž staly symboly účelu světícího prostředky a cesty do pekla dlážděné dobrými úmysly. Mick a jeho kumpáni jsou sice veskrze sympatičtí, ale jak už to u mladických vzpour bývá, i ta jejich vede k neospravedlnitelnému násilí a k anarchii, z níž nikdy nic nevznikne. I když tedy krvavé finále přináší katarzi, zároveň je slepou uličkou: Mickův „triumf“ je jen vedlejším efektem působení systému, něčím, co nevzniklo ze svobody, nýbrž z donucení. Navíc je pouze snové, a proto se lze domnívat, že Mick časem beztak přijme hodnoty střední třídy, proti nimž teď tak vehementně brojí. A když Mick romantizuje násilí větami typu – „Neexistuje nic jako špatná válka: násilí a odplata jsou jediné ryzí činy.“ – víceméně jen dovádí do důsledků to, k čemu ho dovedla nenáviděná škola. Kdyby... tedy kritizuje jak systém, tak i mladé muže, jež produkuje, ať už s ním souhlasí nebo ne.
Kromě zneklidňujícího a nejednoznačného poselství Kdyby... září hlavně výkonem charismatického debutanta Malcolma McDowella v roli Micka. Ten s Andersonem později natočil dvě volná pokračování (kapitalismus kritizující Šťastný to muž a Nemocnici Britannia, opírající se do thatcherismu a odborářských bojůvek), ale hlavně byl na základě svého výkonu v Kdyby... obsazen do tematicky spřízněného Kubrickova Mechanického pomeranče.
