K-19: Stroj na smrt mohl být "jen" další úplně obyčejný a úplně zbytečný americký thriller. Všechno se tam semele přesně tak, jak je konvenční divák zvyklý, dojde na obvyklé postupy a tradiční klišé a ani dějové vyústění příliš nepřekvapí. Nijak zvlášť neobvyklé už není ani spojení dramatického příběhu se sevřeným prostředím ponorky. Zkrátka "jen" další americký thriller – nebýt historických a ideologických souvislostí, ze kterých se alespoň mně kroutí střeva hrůzou.
K-19: Stroj na smrt je americký film o posádce sovětské jaderné ponorky během studené války; příběh, natočený podle skutečné události se odehrává v roce 1961. On by k bezeslovnému úžasu úplně stačil už jen fakt, že Američané točí film oslavující sovětské námořnictvo sotva tucet let poté, co SSSR přestalo pro USA znamenat "Říši zla", ale nešť: pořád by mohlo jít o bratření mezi národy, akt smíření atd., známe ty fráze. To by však K-19: Stroj na smrt nesměl být film naprosto plochý, bez jakéhokoliv přesahu a hlavně skrznaskrz americky arogantní.
Když se chce v běžném americkém filmu ukázat, že půjde o nějakou spojitost s Ruskem nebo Sovětským svazem, otočí se v titulcích všechna velká 'R' a provede se pár dalších podobných typografických úprav, aby text připomínal azbuku. Taková je K-19 celá. Všechno je v ní americké od sklepa až na půdu, jen se to lehce nalakovalo na rudo, aby to na první, ale opravdu jen na první pohled vypadalo rusky. Například takový kapitán ponorky: jeho "ruskost" spočívá v tom, že popíjí čaj ze samovaru a že mu otec zemřel v gulagu, ale jinak je to úplně ten samý "kapitán drsňák", kterého jsme viděli v tolika amerických filmech. Podobně posádka: říká si ruskými jmény, ale jinak to jsou staří známí chrabří hoši od amerického námořnictva v bleděmodrém. Dále je třeba ukázat příslušně naducané a ofrčkované pantáty v uniformách jakožto nemilosrdné admirály a jednoho opilého velitele reaktoru a všem přece musí být jasné, že jsme v Rusku.
Asi tak "nejjednodušším" průšvihem, k nimž při takhle povrchním přístupu zákonitě musí docházet, je moment, kdy kapitán sovětské jaderné ponorky posílá námořníky do radiací zamořeného reaktoru se slovy "Bůh vám pomáhej". Znění možná není přesné, ale jde o "toho Boha tam" - nemusím být pamětník ani historik, abych věděl, že něco takového by kdokoliv v sovětské armádě nejenže pronést nesměl, ale hlavně by ho to nejspíš ani nenapadlo. Jenže v amerických filmech se to tak říká... Další podobná věc je úděsně klišovitá konstrukce, která by v "běžném" filmu vypadala neškodně blbě, ale v tomto ideologicky napjatém kontextu se nad ní člověku otevírá kudla v kapse. To takhle ze začátku filmu řekne mladičký inženýr námořníkovi, modlícímu se s ikonou v rukou, že náboženské předměty jsou na lodi zakázány; za pár dní námořník umírá na ozáření a ten samý inženýr, zřejmě mezitím nějak prohlédnuvší, mu jde tu samou ikonu vložit do ruky...
Co mi vadí? Zaprvé, že si vůbec nějaká americká produkce "bere do huby" tak ožehavou látku. Dobře, tady někdo může namítnout, že někomu to zase divné nepřipadá a že mně do toho vlastně nic není. Tedy zadruhé, vadí mi, že to je pro účely úplně přízemního filmu, jehož jedinou ambicí je vydělat co nejvíc peněz. Oponent by na to asi řekl, že peníze holt vládnou světu, že ta doba už je dávno pryč a že každý film nemusí mít bůhvíjaké poselství, i když se třeba pase na dějinných událostech zásadního celosvětového významu. Ale i tak je tu zatřetí - vadí mi, že ten film je prostě blbý. Blbý v tomhle případě znamená kýčovitý, barvotiskový, laciný, povrchní, zneužívající a hromadu dalších přídavných jmen, které lze shrnout slovem "šmíra". A šmíra by si měla hrát na jí vyhrazených písečcích, kde nikoho neurazí, a nemělo by se jí dovolit upatlávat cokoliv závažnějšího.
Protože co je tu platné, že historickou věrohodnost K-19 zaručuje National Geographic a pár členů z někdejší posádky, když historická věrohodnost nejspíš spočívá jen v bezduchém, byť autentickém replikování původních interiérů, zatímco "duše" toho filmu je úplně jinde? Nechci pochopitelně žádnou analýzu hlubin ruského člověka; jde mi o obyčejnou slušnost. Americké filmy, jež se odehrávají v historii, ve světě notoricky vzbuzují odpor svým naprosto jednostranným a arogantním popisem dějinných událostí (z hlavy si vzpomínám například na protesty proti Patriotovi nebo Zachraňte vojína Ryana). K-19: Stroj na smrt je dílko zdánlivě historicky přesné, ale přitom úplně stejně arogantní: jeho přístup lze shrnout slovy "je jedno, že tehdy v tom šedesátém prvním byli hrdinové Rusové, v tomhle filmu si je i tak ukážeme po americku – a vyděláme na tom balík, protože tohle téma lidi přitáhne". Nejhorší kýč je ten ideologický.
