Julie je potomkem polských emigrantů v Kanadě. Žije spokojený život s Henrym, kterého si sice nevzala, nicméně vzájemné soužití si musela vyvzdorovat na rodičích, tradičních polských katolících, kterým nešel pod fousy Henryho židovský původ.
Henry a Julie spolu mají dvojčata Nicol a Nicka. Děti a Julii zastihneme na začátku filmu na dovolené v horách. Julii se stýská po muži, a tak se rozhodne pro rychlý a překvapivý návrat domů. Všechny její představy o spořádaném domácím krbu však vezmou rychle za své, když přistihne svého životního druha v objetí neznámé ženy. Julie reaguje zlostně a tvrdě.
Okamžitě odchází do domu svého otce a Henrymu vzkazuje, že je konec jejich soužití, bez jakékoliv naděje na odpuštění. Henry je zoufalý, aférka, jak se zdá, pro něj neměla žádný hlubší význam a představa, že ztratí Julii i s oběma dětmi je pro něj náhle nepřijatelná. Marně se pokouší přimět Julii k návratu, ta je pevně rozhodnutá vztah ukončit. Do napjaté situace však přichází nečekaná pohroma, která celý rozchod značně zkomplikuje. Malý Nick má rakovinu. Oba partneři dočasně souhlasí s příměřím a snaží se zajistit svému nemocnému synovi co nejlepší zázemí. Přes veškerou jejich péči jsou však vyhlídky na Nickovo uzdravení minimální. Julii dohání zoufalství k marnému pokusu o smíření s katolickou vírou jejích polských předků. Nakonec se s urputností tonoucího chytne posledního stébla – podle slov potrhlé polské přítelkyně Juliina otce působí v Polsku zázračný ruský léčitel Alexej, který je schopen pouhým dotykem rukou vyléčit každou nemoc. Julie, přes skeptické Henryho námitky, odjíždí s Nickem do Polska. Hned první seance u charismatického Alexeje nese své ovoce a Julie si začíná uvědomovat, že k léčiteli může cítit víc, než jen vděčnost za záchranu syna.K velké škodě filmu polské režisérky Agnieszky Holland patří to, že má druhou polovinu. Je to poněkud zvláštní teze, leč si troufám tvrdit, že po případném shlédnutí snímku dojde uznání jako poměrně výstižná. Na začátku se povedlo bez dramaturgických nesnází navodit vyostřenou existenciální situaci, podařilo se na scénu přivést slibné charaktery a vzbudit očekávání výletu nejen mezi věčně a často ve velkých bolestech se měnící lidské duše, ale i, vzhledem k úplně úvodní sekvenci, do míst mezi nebem a zemí, kde si člověk nepomůže s psychologií, ale možná jedině vírou. Ve chvíli, kdy Julie dorazí do Polska a seznamuje se Alexejem, začínáme pomalu tušit, že příběh zvolna opouští zajímavě rozehranou situaci, což se průběhem času potvrdí a nakonec zůstanou jen rozpaky z dosti podivného happy(?) endu, který vzbuzuje domněnky, že tvůrci prostě nevěděli, co si se svými postavami počít. Příběh - kde od začátku hrají roli velké emoce, a který slibuje psychologicky náročné putování za hledáním kompromisu mezi ohledem na jiné (lidi i mravy) a nutností vlastní cesty, za vyrovnáváním se s potřebou odpuštění a víry - však neuspokojivě končí v bezpečném hájemství milostného románku mezi „zkoušenou“ ženou a charismatickým outsiderem.
Režisérka učinila těžištěm svého způsobu vyprávění herce. Lidské postavy jsou hlavním motivem všech záběrů, kamera jim přímo nadbíhá a nikdy se příliš nevzdaluje od jejich tváří. Herecké umění je vedle dobře napsaného scénáře klíčovým momentem působivosti takového snímku. Škoda tedy, že velmi dobří herci nedostali příležitost zahrát lépe napsané postavy. Vskutku perfektní je Miranda Otto jako Julie. Zvlášť v první půli, kdy je její Julie silnou, odvážnou, vášnivou ženou, která se naučila být na sebe i okolí občas dost tvrdá. Sympatická Miranda (které to tady sedí i sluší daleko víc než v Pánu prstenů) poutá pozornost i nadále, i když se z ní ke škodě věci stává šťastně zamilovaná „středoškolačka“.
Myslím si, že hlavním problémem druhé poloviny příběhu může být postava Alexeje, jehož sice Lothaire Bluteau obdařil charismatickým projevem a la Nick Cave, ale která místo podivuhodného, rozporuplného, tajemného, obdařeného nebo prokletého, každopádně zázračného muže, je daleko spíš trochu zakřiknutým chlapcem bezkonfliktním a po všech stránkách bezúhonným. Navíc nemá dostatek prostoru, aby se mohl dostatečně dramaticky projevit. Svým způsobem může být divákovi na obtíž dvojice přemoudřelých dětí. Takové děti se v „echt-intelektuálských“ rodinách možná opravdu vyskytují, ale čeho je moc, toho je příliš.
Výsledným dojmem z filmu jsou nakonec rozpaky než katarze a pocit, že tady někdo promarnil docela slibnou příležitost. A to nejen svoji, ale i zúčastněných herců a především diváků.
