Zrození Panny Orleánské předcházelo zrození stoleté války. V první čtvrtině čtrnáctého století byla Normandie, sever Francie, Anglická. Po smrti Karla IV. v roce 1328 se o uvolněný trůn strhl boj mezi příznivci Anglie a Francie. Zvítězil Filip z Valois, jako jediný z kandidátů se totiž narodil v království francouzském. Eduard III., král anglický se se svou prohrou naoko smířil, v rodné zemi však kul pomstu. Korunu francouzskou totiž chtěl získat za každou cenu. Měl jednu velkou výhodu- vlastnil nejlepší armádu v Evropě. Jejím jádrem byl dlouhý waleský luk, schopný „na vzdálenost sto šedesáti metrů přibít k sedlu stehno rytíře v kroužkové zbroji.*)" Luky používané na kontinentě takovou sílu zdaleka neměly. Kromě toho francouzskou hlavní zbraní byla feudální jízda, jejíž akceschopnost byla také mnohem nižší, než angličtí svobodní lučištníci.
V roce 1337 bylo vymalováno: Eduard III. prohlásil, že Filipovu korunu neuznává a vyzval ho k boji. Peníze na válku měl, angličtí kupci potřebovali dostat zpět po d svou kontrolu pofarancouzštělé Flandry. Osobní touha, pragmatismus a vyspělé vojsko slavily úspěchy, Angličané ve Francii začali řádit jak černá ruka... po nějaké době však utrpěli první velké porážky a válka se protahovala.
Zásadní obrat se děje roku 1415. Francii pod vedením šíleného krále spravuje mladičký dauphin, o trůn bojují burgundští a orleánští. Anglický král Jindřich V. náhle uplatňuje nárok Edwarda III. na francouzský trůn. Legitimní to není, ale jako podnět k bitvě to poslouží dokonale. Koná se u Kresčaku, francouzská přesila se projeví jenom v počtu hrobů- Galů je rozsekáno přes deset tisíc.
V roce 1422, je Francie na pokraji zhroucení. Zruinovaná, zbědovaná, vykrvácelá, bez pomazaného panovníka. Francouzský kandidát- dauphin Karel VII. mohl být pomazán jedině v Remeši. Remeš byla anglická. Karel neměl ani peníze, ani vojáky. A rozhodně nebyl příliš rozhodný. Ale Francouzi přes srdce nemohli přenést, že by jejich králem byl Angličan. Západ už Angličané mají. Sever také. V Paříži vládne anglický regent, vévoda z Bredfordu. O pruh zubožené, ale stále ještě svobodné a hrdé země na jihu se strhává konečná bitva. Orléans. Jestli ho angličané dobudou, cesta na jih je volná. Město se brání, jak může. Ale pán Orléansu Karel Orléanský je v anglickém zajetí a útok na nebráněné panství se vždy považoval za podlost. Obránci proto věřili, že Bůh je vysvobodí. Že přijde a potrestá bezpráví. Všichni Francouzi doufali a modlili se. Popravdě, při pohledu na mapu „svobodné" země jim už moc jiného nezbývalo. Lidé doufali a vzývali zázrak. A zázrak přišel.
Johanka Darcová (její otec se jmenoval Darc, označení D' Arc pochází zřejmě od Angličanů pozdější doby) se narodila v lotrinské vesnici Domrémy, vesnici která patřívala pod opatství v Remeši (tato skutečnost snad podpořila Johančinu představu o tom, že ona dovede krále ke korunovaci, ke korunovaci v Remeši)
Vládla představa, že zbědované království, které rozvrátila žena (králvona Isabella), zachrání panna. Zároveň dívka nejednou slyšela zcela polotrinštělé Merlinovo proroctví. V něm se praví, že království zachrání panna z lotrinské oblasti. Kromě toho, panna měla přijít z dubového lesa. A takový les rostl přímo za Janiným domem. Pochopitelně, že nerostl jenom za jejím domem, ale... Už jako malé děvče začala Johanka slýchat „božské hlasy", které přinášelo oslnivé světlo a silný vítr. Hlasy jí přesvědčovaly, že ona je vyvolená, že ona zemi zachrání.
Mladá pasačka se nakonec vydává do Vaulouleurs a odtud, v únoru 1429, do Chinonu, sídla králova. Krále, který se skrýval mezi svými poddanými, Johanka okamžitě poznala. Po průtazcíh spojených se zkoumáním její čistoty a zákulisními boji dostala menší armádu, s níž se vypravila na Orléans, již sedmý měsic obléhaný anglickým kapitánem Glasdalem. Měla vlastní prápor- bílý, s květy lilií a nápisem JHESUS MARIA. Do města přijela 29. dubna navečer. byla bouřlivě vítána prostým lidem, generály potom méně. K osvobození města jí následně stačilo fantastických 10 dní- 8. května bylo po boji.
Johanka vybídla Angličany ke společnému křížáckému tažení. Vevoda Bredford jí ale vyplísnil čarodějnic, jeho plánem rozhodně nebylo kamarádit se s nějakými žabožrouty.
Po dobytí Orléansu Johanka pobízela Karla, aby se vydal na korunovační cestu do Remeše. Král byl ale bázlivý. A ke všemu ho jeho přítel, kapitán La Trémoille, proti Panně popouzel. Johančina živelnost a spěch ale slavily úspěch. Vítězila u Patay (28. 5.), 9. července dobyla Troyes a korunovace v Remeši nakonec proběhla 17. července, sotva pět měsíců po Johančině příchodu k „dauphinovi."
Od té doby se ale slunce z oblohy jejího osudu začalo pomalu vytrácet. Johanka chtěla krále Karla dovést do Paříže, hlavního francouzského města, města pod anglickou kontrolou. Král, dbavše La Trémoilleových rad, se k útoku od počátku stavěl velice vlažně. A když byla Johanka při obléhání hradeb v září 1429 zraněna do stehna, výprava skončila.
Johanka se sice do svého sedla vrátila, ale 23. 5. 1430 ji v Compiégne zajali Burgunďané hraběte Lucemburského a vydali ji spojeneckým Angličanům. Ti ji předali církevnímu tribunálu, který měl dokázat, že Panna je čarodějnice. Nejen, že pak skončí na hranici, ale její vítězství budou prohlášena za svatokrádežná. Ačkoli byl rozsudek jasný předem, trvalo líčení téměř půl roku. Soudce Pierre Cauchon nakonec klepl svým kladívkem do dubového stolu a hranice byla zažehnuta. Byla zažehnuta a tělo Johanky z Arku se obrátilo v prach v Rouenu, na náměstí Vieux-Marché 30. května 1431. Bylo jí tehdy devatenáct let. Francouzské koruně trvalo patnáct let, než Johanku Darcovou rehabilitovala.
Po Johančině smrti dovedli Francii k dalším vítězstvím stoleté války Richemont, La Hire, Xaintrailles i orléanský Dunois. Roku 1435 se vzdal burgundský vévoda Filip Dobrý, o rok později Paříž. Díky „mrzutým vzpomínkám" však Karel ve městě nad Seinou pobýval nerad. Do roku 1453 byli Angličané vypuzeni z téměř celé země, zůstalo jim jen Calais.
