Hrdinou snímku je příslušník této speciální jednotky, Kazuki Fuse, vlk. Při misi v podzemích katakombách se ocitne tváří v tvář dívence, která v Sektě funguje jako červená karkulka - nosička trhavin. Fuse ji nedokáže zastřelit. Ona odpálí výbušninu. Zemře. Okamžitě.
Fuse dostane od Kei symbolický výtisk originální Červené karkulky a od té chvíle funguje děj na dvou paralelních úrovních. Zatímco v reálu se odehrává boj různých oddělení a velitelství odlišných bezpečnostních složek státu, hrdinovy myšlenky zůstávají u pohádky, která volně plyne ke svému známému konci. Mistrným střihem obrazu i zvuku zvlášť a dohromady vzniká ohromující mix mezi snem a skutečností. Zcela ojedinělá (a přitom Oshiiovská) je sekvence, kdy Fuseho jednotka podniká bojové cvičení a akci bez jakýchkoli švů doplňuje vypravěč nezaujatým přednesem pohádky. Pochopitelně, pokud budu hledat mezírky, proškrtal bych některé opakující se dialogy, na jejichž místo bych vložil obrazy, které osvětlí pozadí historky, ale Jin-Rô je jednou vysoce autorským bijákem, a drobnosti chápu jako oběť vizi.
Jin-Rô je však jedinečná i kvůli animaci. Jde o poslední ručně dělanou animé, a je to poznat. Pohyby nepostrádají trhanost, panoramata nejsou tak vizuálně hromující, jako v Ghost in the Shell, jejich obrovské kouzlo ale spočívá v „lidských barvách“ i detailech lidského pinožení. Zbraně jsou propracované do detailu, brnění je apokalypticko-výhružné, jak už v animé bývá (viz Naushika z větrného údolí).
Na Jin-Rô je fascinující, jak ledově Červenou karkulku vypráví. Bez citu, s důrazem na frázování příběhu. A z toho právě tryskají vskutku nevídané emoce.
