Fokus Japonsko: U příležitosti premiéry Kitanova SAMURAJE (ZATOICHI) přinášíme recenze na několik zajímavých současných japonských filmů. Mrazivá animé z pera Mamoru Oshiiho kombinuje Červenou karkulku s bojem tajných služeb proti teroristům. Napsal: ŠIMON ŠAFRÁNEK. + Fotogalerie.
Díky všem těm špiónům, kontrašpiónům a kontra kontrašpiónům je Jin-Rô (Jin-Roh: The Wolf Brigade), další z historek japonského génia Mamoru Oshiiho (Ghost in the Shell, Avalon, Innocence) a zároveň parafráze pohádkové Červené karkulky na povrchu velmi komplikovaná událost. Uvnitř pak brutální a mrazivá. Strnulé obrazy poválečné zkázy a drásavé melodie v podání orchestru pod vedením Maria Clemense dělají z této animé Hiroyukiho Okiury (Oshiiho asistent z GITS) nezapomenutelně syrový zážitek.
Červená karkulka bratří Grimmů je drsná pohádka o fascinaci zlem. Anebo láskou? Anebo osudem? Karkulka podle všeho ví, že krev chutná jinak, než víno (i když záporná odpověď otvírá dveře takřka božským perspektivám). Karkulka evidentně ví, že v posteli není její matka. Jde k ní proto, že si nepřipouští, že po tak dlouhé cestě vůbec lze dojít špatnému konci? (O tom, že lze dojít k sakra špatnému konci, svědčí Scottova story v Antarktidě.) Jde k ní proto, že si matku nepamatuje? Jde k ní z toho samého důvodu, z jakého zůstáváme v supermarketu v delší frontě? Spokojená s tím, že má alespoň nějaký hmatatelný osud? Vždyť její otázky znějí jako otázky rozkošně bázlivé milenky.
Ocitáme se v Japonsku deset let po druhé světové válce. Bomby byly svrženy. Válku však vyhrála Říše. Německá říše. Teď už v Tokiu nejsou okupační jednotky, silnice však křižují samí „brouci“. A na ulicích zuří boje mezi teroristickou „Sektou“ a speciální jednotkou vládní protiteroristické policie.
Hrdinou snímku je příslušník této speciální jednotky, Kazuki Fuse, vlk. Při misi v podzemích katakombách se ocitne tváří v tvář dívence, která v Sektě funguje jako červená karkulka - nosička trhavin. Fuse ji nedokáže zastřelit. Ona odpálí výbušninu. Zemře. Okamžitě. Fuse přežije. A pak ho její obraz pronásleduje jako noční můra. Později se v krematoriu setká s její starší sestrou Kei, a mezi oběma vzniká přátelství. Fuse dostane od Kei symbolický výtisk originální Červené karkulky a od té chvíle funguje děj na dvou paralelních úrovních. Zatímco v reálu se odehrává boj různých oddělení a velitelství odlišných bezpečnostních složek státu, hrdinovy myšlenky zůstávají u pohádky, která volně plyne ke svému známému konci. Mistrným střihem obrazu i zvuku zvlášť a dohromady vzniká ohromující mix mezi snem a skutečností. Zcela ojedinělá (a přitom Oshiiovská) je sekvence, kdy Fuseho jednotka podniká bojové cvičení a akci bez jakýchkoli švů doplňuje vypravěč nezaujatým přednesem pohádky. Pochopitelně, pokud budu hledat mezírky, proškrtal bych některé opakující se dialogy, na jejichž místo bych vložil obrazy, které osvětlí pozadí historky, ale Jin-Rô je jednou vysoce autorským bijákem, a drobnosti chápu jako oběť vizi.
Právě vyspělost a urgence myšlenky v kontrastu s „pouhou“ animací mě při prvním sledování Jin-Rô místy přiváděla ke kacířské myšlence, že snad přihlížím rozpohybovanému storyboardu k budoucímu hranému dramatu.
Jin-Rô je však jedinečná i kvůli animaci. Jde o poslední ručně dělanou animé, a je to poznat. Pohyby nepostrádají trhanost, panoramata nejsou tak vizuálně hromující, jako v Ghost in the Shell, jejich obrovské kouzlo ale spočívá v „lidských barvách“ i detailech lidského pinožení. Zbraně jsou propracované do detailu, brnění je apokalypticko-výhružné, jak už v animé bývá (viz Naushika z větrného údolí). Ačkoli je Jin-Rô Okiurovou režií, snímek vykazuje všechny znaky Oshiiho mozku. Jenom motiv vlků použil Oshii před Jin-Rô už třikrát. Poválečnému světu se pak věnuje i ve svém Avalonu. Ten se, stejně jako Jin-Rô, odehrává na trudné pariferii města. Mezi vytrhanými zuby stržených budov. Mezi konstrukcemi nových věžáků. Ani orwellovské rošády a zákulisní boje mezi jednotlivými sekcemi nejsou pro Oshiiho žádnou novotou. Zde však nutno poznamenat, že taková je i současná situace v japonské společnosti.
Na Jin-Rô je fascinující, jak ledově Červenou karkulku vypráví. Bez citu, s důrazem na frázování příběhu. A z toho právě tryskají vskutku nevídané emoce.
