V rámci 12. ročníku Dnů evropského filmu se francouzská kinematografie představila mj. snímkem režiséra Pierra Joliveta Jediné a jedinečné. Mladá soudkyně Carole (Sandrine Kiberlainová) se jednoho dne ve své kanceláři setká se svéráznou, životem protřelou, i když stále nedospělou zlodějkou bot Tinou (Sylvie Testudová, známá z filmu Strach a chvění). Netuší, že právě tato žena vnese do jejího všedního a monotónního života nejedno vzrušení. Tina – jen zdánlivý outsider této dvojice – pak Carole naučí poměrně zásadní věc: rozeznávat povahy lidí podle jejich obuvi. Jednoduše řečeno: právě boty podle ní naznačují mnohé o jejich majitelích. Ty kvalitní a dobře udržované prozrazují sílu osobnosti, ty nevhodně zvolené zas nízké úmysly. Carole na tuto hru přistoupí a zjišťuje, že jí v mnohém pomáhá odhalit skutečnou povahu lidí kolem ní. Postupně se obě ženy spřátelí a díky tomu můžeme nahlédnout do jejich světa plného drobných radostí i starostí. Jak napovídá název, dalším pojítkem je to, že každá z nich je jedináček. Nyní objevily v té druhé sestru, kterou celý život postrádaly.

Jolivetova komedie je vystavěna na dnes již klasickém, v mnoha filmech prověřeném schématu: na začátku se setkají dva hrdinové odlišných názorů a společenského postavení, aby se po počáteční nedůvěře sblížili, postupně prožili řadu dobrodružství, proměnili se a navzájem obohatili o své životní zkušenosti. Po čase dojde k rozkolu a rozchodu, ale v závěru se postavy opět setkávají a udobřují. Zkrátka schéma, které dokázalo již mnohokrát uspokojit diváka v jeho touze po dobrodružství i podvědomém happyendu. Pierre Jolivet se jej snažil uchopit neotřele, a tak velmi civilně pointuje jednotlivé komické i tragikomické situace. Velkou roli při tom sehrálo také vhodné obsazení hlavních představitelek. Carole v ztvárnění Sandrine Kiberlainové zjišťuje, že na světě není jen práce a postupně se probouzí ze své soudcovské strnulosti, a nakonec dokáže plnými doušky užívat života. Dokonce se jednoho dne sama odhodlá ukrást pár drahých bot, aby zažila skutečné vzrušení. Sylvie Testudová jako Tina v pestré škále svého hereckého rejstříku rozehrává polohu věčně nedospělé tulačky, na první pohled zkušené, ale velmi zranitelné ženy. Až s klaunskou tragikomičností si uvědomuje, jak důležitou roli v životě sehrává odpovědnost k těm nejbližším. Jejím největším snem je získat uznání matky, která ji pro její drobné zločiny již dávno zavrhla.

Režisérovi se v podtextu podařilo jemně naznačit i problémy současné Francie. Upozorňuje na multikulturní složení francouzské společnosti a působení přistěhovalců z arabského světa, odkazuje také ke zkorumpovatelnosti francouzského soudnictví. Obě hrdinky navíc dospěly do věku, kdy by již mohly být matkami, ale kvůli okolnostem (kariéra, nedobré sociální zázemí) své poselství odkládají. Carole se např. se svým rovněž pracovně vytížený manželem–lékařem (Vincent Lindon) velmi často míjí a společně se setkávají vždy jen na několik minut před usnutím. Tyto motivy Jolivet rozehrává v drobných náznacích, snímek rozhodně není míněn jako sociologicko-kritická sonda, která by měla odhalit nefunkčnost francouzské společnosti. Máme před sebou příjemný film, který nás lehce pobaví, neurazí, současně ale ani nepřináší nějaké zásadnější sdělení či poučení. Své si v něm najdou především divačky, jejichž problémy dokáže Jolivet načrtnout s nebývalou citlivostí. Je-li ovšem tento snímek opravdu to nejlepší, co by mělo reprezentovat současný francouzský film v českých kinech, můžeme po jeho zhlédnutí odcházet poněkud zklamáni.