JCVD, to je Jean-Claude Van Damme. Belgický herec, jemuž se přezdívalo The Muscles from Brussels (Svaly z Bruselu). Zářil v časech, kdy k základní výbavě akčního hrdiny patřila znalost východních bojových umění. Ty doby ale netrvaly dlouho. Slavné momenty, kdy Van Damme proplouval velkorozpočtovými projekty, rámují filmy Univerzální voják (1992) a Timecop (1994). Jeho asi největší zásluhou je, že svým thrillerem Živý terč (1993) nastartoval hollywoodskou kariéru režiséra Johna Woo. Od těch let ale hvězda JCVD značně pohasla a jeho nejnovější filmy obvykle putují rovnou na DVD nosiče. Zato jeho soukromý život se stal námětem pro bulvár, nescházely v něm drogové skandály ani bouřlivé rozvody. V současnosti osmačtyřicetiletý herec soupeří o role se svým obtloustlým vrstevníkem Stevenem Seagalem a doufá, že restartuje kariéru v Hongkongu, kde režíruje akční drama The Eagle Path.
Kdo by snad tohle všechno neznal, dozví se klíčové informace z Van Dammova života z filmu JCVD. Kdo tyto podrobnosti nezná, se ale snímku nejspíš vyhne širokým obloukem. JCVD je totiž hlavně filmem Van Dammových fanoušků pro Van Dammovy fanoušky.
Jean-Claude Van Damme (ve filmu hraje sám sebe) neprožívá zrovna šťastné období. Na place dalšího z mnoha akčně-válečných thrillerů ho mladý čínský režisér ostentativně přehlíží. U soudu marně usiluje o svou dcerku Glorii (Saskia Flandersová). Pře navíc povážlivě vyprázdnila jeho účty. Do rodného Bruselu přijede unavený, bez eura a ve špatné náladě. Stačilo vstoupit do jedné z mnoha belgických pošt – a Jean-Claudův život se obrátil naruby. Za přepážkou se skrývají tři lupiči, kteří slavného herce s chutí začlení mezi rukojmí. A protože je belgická policie plná popletů, netrvá dlouho a za kriminálníka je považován sám Van Damme. Média začnou šílet, zato Van Damme ukazuje, že je taky jenom člověk. Jeden z lotrů (Karim Belkhadra) je totiž možná hercovým fanouškem, tváří v tvář prchlivosti jiného (Zinedine Soualem) by s ale možná rozklepali i mnozí z Van Dammových neohrožených hrdinů…
Vrcholným momentem filmu je šestiminutový záběr, v němž Jean-Claude Van Damme učiní zpověď do kamery. Plačtivě rozpráví o svých nedostatcích a končí poznámkou, že tohle není film, ale skutečnost – a mezitím se za ním promění kulisy. Van Damme z JCVD je totiž stejně falešným hrdinou jako třeba John Malkovich v komedii V kůži Johna Malkoviche (1999). Nejcennějším prvkem Van Dammova životního hereckého výkonu je jemná sebeironie, s níž pohlíží na některé mýty o svém životě. Ze scénáře Frédérika Benudise, Mabrouka El Mechriho a Christopha Turpina vystupuje Van Damme v podobě, jak ho znají čtenáři bulvárních plátků. Snímku režiséra El Mechriho by proto spíš slušela nálepka satiry mediální nežli filmařské. Kolem domnělého zločince se náhle rojí televizní kamery a lid má nového zbožňovaného hrdinu.
Co dalšího kromě JCVD film? Není toho moc. Vedle velmi poctivé a velmi směšné úvodní scény, jež diváka zavádí za kulisy béčkové kinematografie, už jen epigonskou filmařinu. Co jiného je rozsypaná dějová struktura i psychopatické vyšilování jednoho z lupičů, nežli vykrádání Quentina Tarantina? Režisér El Mechri mnohdy zoufale hledá, čím by ještě doplnil svůj snímek (příjezd Van Dammových rodičů, policejní zmatkování…). Mohl využít akční hvězdu ve skutečném světě, spokojil se ale jen s lupičsko-policajtskou fraškou, jako vystřiženou z libovolného dílu Bessonova Taxi.
Za Van Dammovu odvahu pustit se do podobného projektu namísto dalšího vydělávání peněz v bulharsko-rumunské koprodukci zasluhuje JCVD body navíc. Film má několik silných okamžiků. Ze všeho nejvíc připomíná svěží studentský film, který byl velikášsky, avšak zbytečně prodloužen na hodinu a půl.
