Javier Bardem (nar. 1. 5. 1969) je jedním z nejoceňovanějších a bezpochyby i nejtalentovanějších španělských herců současnost. Jeho herecké sklony nejsou zase takovým překvapení, protože je synem významné herečky Pilar Bardemové. Navíc je synovcem klasika španělské kinematografie režiséra Juana Antonia Bardema. Tyto dvě okolnosti měly určitě vliv na formování jeho osobnosti a zároveň přispěly k výraznému hereckému talentu, který Javiera Bardema dovádí v současnosti až na téměř jediný možný vrchol kariéry.
Velká část jeho vrozeného temperamentu pochází z Kanárských ostrovů, kde se narodil. Jeho začátky se nevymykaly obvyklým schématům. Vystřídal různá zaměstnání, ale už v šesti letech si zahrál na divadle. V mezičase hrál rugby a dostal se až do národního týmu. Postupně začal vystupovat v bezvýznamných televizních seriálech a také cestoval po Španělsku s kočovnou hereckou společností.
Hvězdu z Barema udělal až kontroverzní španělský režisér Juan José Bigas Luna. Obsadil ho do provokativního snímku Las edades de Lulú (1990, Lulú a její věk), který se odehrává v prostředí sexuálních deviantů a obsahuje na svou dobu šokující scény. Svým fyzickým vzezřením byl již od počátku předurčen do rolí sexuálně zdatných svůdníků. Hned druhá velká role ho svedla dohromady s Pedrem Almodóvarem ve filmu Vysoké podpatky (1991), který jsme měli možnost vidět i u nás. Následoval celkem bezvýznamný film Amo tu cama rica (1991, Miluji tvé lože) režiséra Emilia Martíneze Lázara. Jako opravdový talent na sebe upozornil v roce 1991 v dalším opusu Bigase Luny Šunka, šunka. I zde hraje postavu výkonného samce, který plete hlavy všem ženám v okolí. Může to vypadat, že Javier Bardem hrál v jakýchsi produkcích pochybné úrovně. Nicméně není to pravda. Jeho herectví bylo a je velmi charakterní, což znamená, že se snaží dodat každé ze svých postav psychologii, jenž nenechá diváka na pochybách o jejích motivacích. To se ukázalo právě na roli Raúla, za kterou získal řadu ocenění.
Je pravda, že téměř po celá devadesátá léta byl obsazován do snímků v mnoha směrech vyvolávajících rozpaky nebo pozdvižení. V roce 1992 ho jiný renomovaný režisér Vicente Aranda angažoval do svého filmu El amante bilingüe (Dvojjazyčný milenec). Mírně perverzní příběh o muži s znetvořenou tváří, který pronásleduje svou ženu, má plno temných míst a jediným světlým je epizoda, ve které Bardem ztvárnil bezejmenného čističe bot s velkým penisem. Bigasi Lunovi Bardemovo herectví vyhovovalo asi nejvíce. Ve snímku Huevos de oro (1993, Zlatá vejce) skvělý výkon Javiera Bardema zachraňuje absurdní příběh plný soft erotických scén. Jeho Benito González chce kromě svých dvou vajec mít i dvě ženy, dvoje hodinky značky Rolex a postavit nejvyšší budovu ve městě. O rok později následovala další Lunova bizarnost La teta y la luna (Ňadro a měsíc).
Bohužel asi právě kvůli účinkování u Bigase Luny musel Javier Bardem plýtvat svým talentem v propadácích, jejichž názvy jsou dost výmluvné samy o sobě: Éxtasis (1996, Extáze, r. Mariano Barroso), Más que amor frenesí (1996, Víc než láska, šílenství, r. Alfonso Albacete, Miguel Bardem, David Menkes), Entre las piernas (1998, Mezi tvýma nohama, r. M. Gómez Pereira). Nepříliš úspěšně si zahrál v několika španělských pokusech o akční film – Torrente, el brazo tonto de la ley (1998, Torrente, hloupá ruka zákona, r. Santiago Segura) nebo Los lobos de Washington (1999, Vlci z Washingtonu, r. M. Barroso). I přes účinkování v produkcích pochybné kvality si dokázal udržet vysokou úroveň hereckého projevu, což mělo své výsledky. Už v roce 1997 mu Pedro Almodóvar svěřil roli Davida ve filmu Na dno vášně, za níž byl právem oceněn evropskou filmovou cenou. Ostatně jednu z rolí si zahrála i Bardemova matka a film tím jen získal. Do české distribuce se dostal z výrazných titulů jeho kariéry také snímek Než se setmí (2000, r. Julian Schnabel). Menší roli dostal v americkém thrilleru Collateral.
Javier Bardem se už definitivně vymanil z jednotvárných rolí sexuální býčků a dostal šanci rozehrát naplno svůj přirozený talent. A především Los Lunes al sol (2002, Pondělky na slunci, r. Fernando León de Aranoa) a Hlas moře (2004, r. Alejandro Amenábar) jsou jen přirozeným prozatímní vyvrcholením jeho kariéry. Totéž lze říci i o jeho úloze kněze Lorenza ve Formanově dramatu Goyovy přízraky (2006) či nesmlouvavého zabijáka Antona Chigurha v krimithrilleru Tahle země není pro starý (2007) od bratrů Coenových (za druhý z obou snímků obdržel Zlatý glóbus a Oscara). Naopak adaptace Márquezova románu Láska za časů cholery (2007) nepatří právě k Bardemovým hereckým vrcholům - představuje jej v úloze snílka Florentina. Obvyklou úlohu bujného jižanského hřebce mu svěřil Woody Allen ve své letní komedii Vicki Christina Barcelona (2008). Lze se těšit třeba na zpracování osudů Che Guevary v režii Stevena Soderbergha, kde hraje Javier Bardem jednu z hlavních rolí.
