Jana Brejchová

6. 3. 2007 - 7:56 | Téma | red

Jana Brejchová zdroj: tisková zpráva

Na několika řádcích tohoto zamyšlení lze jen stěží postihnout olbřímí dědictví, které za sebou zanechává Jana Brejchová, naše největší poválečná hvězda, která svého zenitu dosáhla již jako mladičká na sklonku padesátých let a pak ještě v desetiletí následujícím. Brejchová během své kariéry prošla mnohými proměnami, od často lehkovážného děvčete přes noblesní ženy středního věku až ke stárnoucím jedincům, strádajícím pocitem promarněného života. Od oslnivě sebejistých gest a spontánně tryskající mluvy se protrpěla k rozpačitému postávání před kamerou.

Jana Brejchová se narodila 20. ledna 1940 a již ve svých dvanácti letech se prosadila v partě dětí, které vystupovaly ve vypravěčsky truchlivé sociální obžalobě Olověný chléb. Ještě se mihla v několika epizodách, než se na ni konečně usmálo štěstí: Jiří Weiss jí svěřil hlavní dívčí roli ve Vlčí jámě (1957). Ztělesnila tu neprůbojnou schovanku, které se ujímají měšťácky upjatí příbuzní; teprve v dusném prostředí ovládaném pokrytectvím dozrává, rozhodnuta sama určovat svou budoucnost a sama nést za ni odpovědnost. Podobných kostýmních rolí na ni čekalo ještě čekalo (Morálka paní Dulské, Vyšší princip), avšak častější jsou postavy průbojných dívek, zosobňuje soudobé mládí aktivní i hledající své místo v životě. Hlavně zásluhou Jiřího Krejčíka, jenž ji obsadil do několika svých děl, zazářila v hlavní roli dramatu Probuzení (1959), kde se představila jako děvče na scestí, které se samozřejmě musí napravit, jak žádal tehdejší mrav.

Náročné party jí nabídl Evald Schorm: pod jeho vedením vytvořila postavy vnitřně zmatené, často nespravedlivě opovržlivé vůči slabším, zakrývajíce tak vlastní nejistotu. Mnohdy zůstávaly netečné vůči dilematům svých bližních. Dávaly najevo, že si nechtějí komplikovat život úvahami dilematy, které je neoslovují, i když zajisté nebyly zbaveny rozpoznávají funkce svědomí. Nikdy to nebyly úlohy hlavní, ale přesto – i díky strhující verbální koketérii – si podmanily každého vnímavějšího diváka: Věra v dramatu Každý den odvahu (1964), Jana v Návratu ztraceného syna (1966), Majka ve filmu Farářův konec (1968), Kateřina v televizním historickém skeči Král a žena (1968). Po letech se ještě shledali ve snímku Vlastně se nic nestalo (1988), kde zestárlá Brejchová sehrála roli nervní matky, obtížně nacházející cestu k dceři.

Přidat lze ještě jednu mimořádnou příležitost: jeptišku pojednanou stroze, s očima jako nepřítomně planoucíma, v kolektivizační baladě Noc nevěsty (1967). Karel Kachyňa tu proti sobě postavil dva nesmlouvavé fanatismy, náboženský a politický, aby načrtnul jejich tragický střet. Herecká sláva přesáhla domácí území a Brejchová hostovala také v zahraničí, najmě v Německu.

Od druhé půle 60. let se Brejchová začíná orientovat na distingované komedie, často ve společenství s Vlastimilem Brodským. Režiséři Podskalský, Lipský a Schulhoff jí svěřili postavy často rozkazovačných, sebevědomých žen, v mužském světě tvrdě prosazujících své zájmy. Připomenu aspoň názvy: Ženu ani květinou neuhodíš; Ďábelské líbánky; Zabil jsem Einsteina, pánové; Hodíme se k sobě, miláčku...? V polovině sedmdesátých let jsme si ještě zahlédli jako siláckou i něžnou královnu Elišku v rozmarné Noci na Karlštejně, avšak to již byla svého druhu labutí píseň.

Příklon k vážnějším, psychologicky náročnějším úlohám, k němuž se v druhé půli sedmdesátých let odhodlala, dlouho vyzníval rozpačitě. Brejchová zápolila s mondénnosti svého projevu, nebyla schopna své hrdinky přiměřeně polidštit a „zobyčejnit“. Tehdy nastává první výrazný útlum, kdy jen obtížně přesvědčuje o životaschopnosti svých hrdinek, vstupujících do středního věku (Mladý muž a bílá velryba, Útěky domů, Schůzka se stíny atd). Celé desetiletí trvalo, že takříkajíc chytla druhý dech. Stalo se tak zásluhou Jiří Svobody, jenž v ní odkryl zřetelnou urputnost a tvrdost jednání (Zánik samoty Berhof; Skalpel, prosím). Na Slovensku ji pomocnou ruku nabídl Dušan Hanák (Tichá radosť, 1985).

F. L. Věk - J. Brejchová Jenže pak opět jen víceméně paběrkuje, případnou bezbarvost role zakrývá přemrštěnou dikcí a navíc se musí spokojovat s drobnými příležitostmi, s vedlejším postavením. Vytrácí se schopnost dospět k charismatickým, uhrančivým kreacím, což dokládají její filmy z minulého desetiletí (Hrad z písku; Má je pomsta; Návrat ztraceného ráje; Početí mého mladšího bratra) a nejnověji pak Kráska v nesnázích. Dokonce jsme mohli zaznamenat více než pětiletou pauzu, kdy úplně zmizela z filmového plátna i obrazovky.

Televize bylo další médium, které jí poskytlo mnohou šanci. Byla to Eva Sadková, kdo ji uvedl do těchto končin. Poprvé se tak stalo, když Brejchová byla ještě mladičká (Mračno, 1958). Ikonografickou postavou byla pro Janu Brejchovou Paula Thámová v seriálu F. L. Věk. Později v sedmdesátých letech následovaly obrazově i žánrově vytříbené přepisy literárních předloh (například Romanetto, Jeden ze soubojů, Hostinec U létavého draka, Půlpenny). Podnětné, převážně historické role ve výrazně komorním půdorysu pro ni psal – a někdy i režíroval – Oldřich Daněk (Dva útržky ze života muže; Zdaleka ne tak ošklivá, jak se původně zdálo; Podivná letecká společnost; Nevěra po císařsku). Brejchová se jich však ne vždy dokázala přiměřeně zhostit, stejně jako postav, které vytvářela pod dohledem Vladimíra Drhy. Ten jí zůstává věrný podnes. Setkali se spolu při práci na filmu Citlivá místa (1987) a dále se shledávali většinou v televizi, ať již to byla historická ohlédnutí (Gudrún, Král blázen), příběh ze současnosti (Na krásné vyhlídce) nebo pohádky (Čarodějné námluvy; právě natáčené dílko O malíři Adamovi). Ostatně jedna pohádková postava jí zjednala opětovný divácký věhlas – královna z Vorlíčkova rozměrného (dvoj)seriálu o Arabele.

Jana Brejchová, matka Terezy Brodské, s níž několikrát účinkovala v generačních výpovědích (Citlivá místa, Vlastně se nic nestalo, též několik televizních inscenací), jistě neoplývá bezproblémovou povahou. Nasvědčují to i četné rozpady manželských i partnerských svazků (s Milošem Formanem, s německým hercem Ulrichem Theinem, s Vlastimilem Brodským, s Jaromírem Hanzlíkem). Nedávno v bulvárním tisku dokonce prosákly zvěsti o údajném alkoholismu a celkové duševní devastaci. Ale ať již by se vůči herečce snášely jakékoli výhrady, nezapomínejme na jednu důležitou okolnost: uvědomovat si setrvalý sestup z hvězdného výsluní i úbytek tvůrčích schopností přináší mimořádnou psychickou zátěž.

NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY

Na co koukat v prosinci: Druhý Avatar, naštvaný Santa a návrat Benoita Blanca

Na co koukat v prosinci: Druhý Avatar, naštvaný Santa a návrat Benoita Blanca

2. 12. 2022 | Téma | Matěj Svoboda

Konec roku bude v kinech velkolepý, vrací se totiž James Cameron se svým Avatarem. A nuda nebude ani na streamu, je libo pokračování detektivky Na nože?
První trailer na pátého Indiana Jonese je tady

První trailer na pátého Indiana Jonese je tady

2. 12. 2022 | Trailery | Adam Homola

Tak a je to tady! Po letech čekání a nespočtu odkladů je pátý Indy konečně natočený a my se můžeme pokochat první ukázkou.
Medvěd na koksu bude jedním z těch filmů, které často nevznikají

Medvěd na koksu bude jedním z těch filmů, které často nevznikají

1. 12. 2022 | Trailery | Adam Homola

Pokud se váš film jmenuje Medvěd na koksu (v originále Cocaine Bear), budí jistá očekávání. A novinka Elizabeth Bank svému názvu skutečně dostává.
Antonio Banderas se blýskne po boku Harrisona Forda v Indiana Jones 5

Antonio Banderas se blýskne po boku Harrisona Forda v Indiana Jones 5

30. 11. 2022 | Novinky | Adam Homola

Legendární španělský herec nepolevuje a objeví se i v nadcházejícím a netrpělivě očekávaném pátém Indiana Jonesovi. Nicméně on sám uvádí věci na pravou míru.