Cannes, to je především trh. Trh, kde se nakupují a prodávají „produkty“, v tomto případě shodou okolností filmy (tedy v zastaralém slovníku „umělecká díla“). Trh, na kterém se pohybuje kromě velkých peněz také spousta lidí, kteří z různých pozic celého systému usilují o dosažení co nejvýhodnějších „dealů“. Ať už jde o distributory, prodejce, producenty, představitele nejrůznějších světových festivalů, zástupce vládních organizací, národních filmových center a dalších všemožných kategorií, všichni se dennodenně srocují v okolí jednotlivých stánků, konferenčních místností, a okolních restaurací, aby zde sváděli někdy více a někdy méně dramatické bitvy o pozice.
Předpokladem ke svedení úspěšných bitev je kromě dobrého zjevu, kontaktů, známostí, schopnosti rychlé orientace ve vývoji situace, komunikačních schopností a co největší zásoby energie (která pod provensálským sluncem tak rychle ubývá) také samozřejmě umění budovat dlouhodobější vztahy s partnery. Partneři, kterým se jednou podaří společně dosáhnout oboustranné spokojenosti s dosaženým kompromisem, mají samozřejmě tendenci spoléhat se na stejné spoluhráče i v budoucnu. Ale není to vůbec jednoduché – dlouhodobé vztahy se přirozeně snaží budovat i konkurence, takže mnohdy záleží na každém detailu. Taková pracovní večeře se pak vlastně mění ve strategicky a mnohdy i fyzicky náročnou disciplínu. Ideální pozicí pak pro vás je situace, kdy film, který prodáváte tzv. „chytne buzz“ – začne se o něm mluvit jako o potenciálním hitu, objeví se pozitivní tendence ve festivalových denících, kuloáry začnou šeptat o zlaté palmě a váš mobil už vibruje pod náporem volajících zájemců, plánovací kalendář je zaplněn a váš stánek připomíná včelí úl. Vaše práce se tak mění v sice fyzicky náročnou, ale velmi příjemnou hrou na rozhodčího, který nakonec zapíská, podepíše smlouvu s vítězem, pochlubí se novinářům s rekordním dealem a zbytek festivalu prožívá se spokojeným úsměvem na tváři.
Ale to se stává třeba jen jednou za život nebo taky vůbec ne. Většinou je situace mnohem více vyrovnaná a nákupčí mají šanci smlouvat o ceně a dalších podmínkách distribučních smluv. Pokud pracujete pro větší společnost (nebo snad „korporaci“), stáváte se často součástkou velkého stroje, kde je vaše pracovní pozice přesně dána, místa pro kreativitu a vlastní rozhodování je zvláště u nižších stupňů pramálo a v noci se vám asi zdá o filmu Charlieho chaplina MODERNÍ DOBA, který je mimochodem zakončovacím filmem letošního ročníku. Sám jsem si to letos uvědomil při rozhovoru s jednou „saleswoman“ větší americké firmy. Svůj den na festivalu mi popsala takto:
7:30 společná hotelová snídaně se všemi kolegy z firmy. Všichni si zopakují, co dnes mají na práci, ujistí se, že nikdo neprovede žádnou botu.
8:30 nástup na stánek na festivalovém trhu
9:00–13:00 zhruba pět dvacetiminutových schůzek a nespočet krátkých informačních rozhovorů s korzujícími nákupčími. Několik desítek telefonů, kontrola emailů apod.
14:00–15:00 oběd – buď pracovní, nebo ani to ne a musí stačit rychle donesený sandwich, protože další schůzky už jsou tady
20:00 pracovní večeře I
21:30 pracovní večeře II
22:30 schůzka se všemi kolegy v hotelu. Shrnutí událostí dne. Všichni si zopakují, co budou dělat zítra a ujistí se, že nikdo neprovede žádnou botu.
00:00 drink a spát
A takhle pořád dokola po celých 10 festivalových dní. Myslíte, že by vás to mohlo bavit?
Tohoto mraveniště se letos účastnilo přibližně 2200 firem (tištěný katalog s fotkami všech účastníků trhu má více než 800 stran), festivalové filmy se odrážejí od 39 pláten a „se svou kůží šlo letos na trh“ na 600 filmových titulů.
Mezi distribučními bojovníky se rok od roku objevuje také více českých firem (ale roste také počet českých akreditovaných novinářů, producentů, a dalších profesí). Po letošním Berlinale byl festival v Cannes historicky druhým festivalem, na kterém působilo loni zřízené České Filmové Centrum. To se snaží (jako většina národních filmových center) vyhledávat kontakty, zprostředkovávat kontakty mezi filmovými profesionály z České republiky a zbytkem světa. Cílem je samozřejmě dosáhnout toho, aby se o českém filmovém prostředí vědělo co nejvíce za hranicemi, odkud by pak mohly přicházet peníze, kterých zvláště ve filmu jakoby nebylo nikdy dost. Zajímavostí Českého filmového centra je to, že je financováno z privátních zdrojů, což je rarita světového měřítka. Ostatní vlády totiž dokáží ocenit důležitost filmového průmyslu a jsou schopny na jeho zahraniční propagaci vyhradit nemalé zdroje ze státních rozpočtů. To je patrné hned na první pohled, když podobné organizace Polska, Slovinska či Maďarska vítají zájemce v pohodlí svých stánků, zatímco zástupkyně toho českého se při nedostatku financí zůstaly v Cannes bez vlastního zázemí. A to se naprosto neodvažuji srovnávat s možnostmi obdobných institucí filmových gigantů, jakými je například Francie či skandinávské státy.
