New York roku 2095. Megapole voní dekadentním parfémem – po ulicích a drátoví se prohánějí stará auta s raketovými motory, domy samy připomínají poloopuštěné paláce ze 30.let. A la Moebius se tu mísí všechny architektonické styly. Nad městem visí egyptská pyramida, Central Park se stal zakázanou zónou, nezvanou vstupní
branou z vesmíru. Policie má co dělat s „Duchem Nikopolovým“, který pomocí holografických nápisů vyzývá občany k bojkotu mocné biotechnologické firmy Eugenics. Nikopol (Kretschmann) sám leží zmražen ve vězení a lidé Eugenics v zóně právě chytili tajemnou Jill (Hardy). Chopí se jí doktorka Turnerová (Rampling), která na ní hodlá provádět vcelku mírumilovné výzkumy, neb si Jill oblíbí. Mezitím egyptští bohové vyšlou na Zemi svého druha Hora, aby si užil posledních 7 dní života. Horus nelení a hledá mužské tělo, do kterého by se nalogoval, aby mohl oplodnit Jill. Nakonec narazí na Nikopola, který se do Jill zamiluje, zatímco jí pod Horovým vlivem bezmocně násilní.
Immortel je adaptací Bilalovy komiksové trilogie Nikopol a k těm, kteří ji nečetli, bude snímek od počátku poněkud chladnější –moc nevysvětluje ani přítomnost tajemné zóny ani egyptských bohů. Bilal se příliš nepáře ani s charaktery a vyprávěním –rozvine vztah mezi Jill a Turnerovou i majetnickou závislost Nikopola na Horovi, ale pak přeskočí k love-story mezi Jill a Nikopolem, zatímco na obě původní linky téměř zapomene.
Nerozvinutý zůstává i „Duch Nikopolův“, kterému ze vzrušujícího pátrání po definici lidství a smrtelnosti ve světě, kterému vládne genové inženýrství zůstává jen efektní název filmu.
Bilalův scénář svým způsobem připomíná směs úvodních stránek různých kapitol. Finále se režisér dobere jen párkrát, Immortel stojí za shlédnutí už jen kvůli milostné sekvenci mezi Jill a Nikopolem a Jillině procházce muzeem za doprovodu uhrančivých Sigur Rós.
Mnohem větší rozčarování než slabší text však mohou vyvolat vizuální efekty - Immortel je jak známo jedním z prvních filmů, natáčených kompletně na bluescreenu. Zatímco pozadí jsou nádherně propracovaná, simulace výbuchů jsou naprosto tragické a engine 3D vedlejších figur (policisté, starosta Allgood, jeho poradkyně Lili Liyang) jako kdyby z oka vypadl videohrám okolo let 2001-2. Bilal sám přitom tvrdí, že s natáčením Immortelu otálel, dokud nebyly dostupné technologie, které by mu dovolily realizaci dle jeho představ. Navíc samozřejmě například angažování živých herců vyjde levněji, než generování špatných 3D postav.
Bilal-výtvarník tedy diváka z prostředí skutečných hrdinů, či efektně animovaných bohů naschvál vytrhuje. Komiksovou, jednoznačnou podstatu jednání policistů i politiků podtrhuje schématicky se pohybujícími figurami. Jde o zajímavý experiment, který bohužel nevychází právě díky tomu, že schematické už je i jednání zmíněných hrdinů, a v obraze se mu věnuje velká pozornost. Třetí Bilalova identita – Bilal-tvůrce komiksů – se kromě nádherných obrazů (a teď nemyslím jen scenérie) projevuje v drobných démantcích slovních hříček a jednoznačných výpůjček.
Takhle Jill nakreslí na zrcadlo MAN/MAN, aby doplnila na HUMAN/WOMAN a podle toho, že hrdina si objednává vodku „Tarkovskaja“ se pak divák může ujistit o významu a inspiraci „zóny“.
Linda Hardy je v roli mimozemšťanky Jill herecky zajímavá, nezakrývám však že především velmi půvabná. Thomas Kretschmann je bohužel poněkud teatrálnější, než by bylo nutné. Svými zkušenostmi plátnu vládne brilantní Charlotte Rampling s rafinovaným sestřihem.
Bilalův Immortel je vpravdě autorský film. Režisér sice často naráží na vlastní omezení řemeslného charakteru, je však schopen trhliny zalátat svou esteticky ohromně podmanivou vizí.
