Mladá dívka (Scarlett Johanssonová) se hned po ukončení vysoké školy vydá hledat zaměstnání a při pohovoru ji zaskočí vlastní pochyby. Než se jich zbaví, spadne jí do náruče dítě (Nicholas Art) a s ním jeho matka (Laura Linneyová), která, protože nikdy nikoho neposlouchá, přeslechne jméno Annie a slyší to, co chce: Nanny. A tak se Annie vydá do východního Manhattanu, kde bude chůvou dítěti bohatých rodičů. V přepychovém bytě, s malým pokojem pro ni. Bude chůvou typu “C”. Pracuje sedm dní, pokaždé celý den, pro matku jediného syna, která nechodí do práce a jejím zaměstnáním je její bohatý a lhostejný manžel (Paul Giamatti). Odtud dál je to celkem bez překvapení. Paní domu je sobecká, náročná, lhostejná žena. Záleží jí pouze na tom, aby nic nenarušilo chod domu a pokoj většinou neviditelného manžela. Dítko je zpočátku odmítavé, pak si chůvu oblíbí a Annie je mu zcela oddána. Pán domu je nejenom nepřítomný, je také nevěrný. Nakonec ho manželka chytí, jak obtěžuje chůvu. Vyhodí ji…
Ve vedlejším plánu je sympatický absolvent Harvardu (Chris Evans), který obsluhuje výtah a uchází se o Annie. Je tu i její oddaná matka (Donna Murphyová), která pracuje jako sestra v nemocnici. Chce pro dceru něco lepšího a je zklamaná, když se ukáže, že Annie pracuje jako chůva. Kamarádka Annie z vysoké školy se stane její pomocnicí v nouzi. Bohužel žádná z vedlejších postav není ničím překvapivá nebo nově pojatá.
Novinkou je úvod do filmu, kdy Annie čte ve zvukovém komentáři svoje deníky z práce a s ostrým humorem popisuje rodinné zvyky „domorodců“ z Manhattanu očima budoucího antropologa. Tyto analýzy života současné společnosti jsou humorné, ale je jich málo. Krásný je červený deštník, který Annie přenese do čtvrti, kde bude pracovat s jasnou a velmi milou vzpomínkou na Julie Andrewsovou v roli chůvy v Mary Poppins.
Annie má některé dobré dialogy, ale i těch je málo a utonou v klasickém vyprávění o naivní, mladé ženě, která náhle (je zaměstnána pouze jedno léto) pocítí hlubokou odpovědnost za zanedbané dítě a jeho klamanou matku. Proto snáší naprosto nesmyslné využívání v zaměstnání, které může kdykoliv opustit.
Příběhu ubližuje statičnost charakterů. Nikdo se nemění, nevyvíjí a vůbec není schopen se pohnout z místa – až do úplného konce, který je potom příliš náhlý. Není to vina herců, ti jsou všichni schopní a snaží se udělat se slabým scénářem, co se dá. Ale nemohou plochému, otřelému příběhu pomoci. Ani režisérské snahy o obrazovou komedii nestačí.
Je to už přes dvacet let, co během procesu s Leonou Helmsleyovou kvůli daňovým únikům se veřejnost dozvěděla o tyranských zaměstnavatelích na East Side. (Pokud jim tehdy něco ušlo, rozvod Ivany od Trumpa jim to vyjasnil.) Kdyby se film striktně držel zvykové komedie, kde „stádo“ na Manhattanu je studováno očima antropologa, mohla to být ostrá sociální parodie, tahle je to řídká odpolední káva.
