Hnědý králíček (The Brown Bunny)

Dvouhodinové kino extrémně nadaného Vincenta Galla (filmař, hudebník, herec, malíř), ve kterém se prvních sto minut nic nestane. Přes pískot a posměch publika je však jedno neoddiskutovatelné: Vincent Gallo je ve svém způsobu vypravování kromobyčejně neústupný a navíc nabízí skutečnou věc a žádný popcorn.

The Brown Bunny otvírá několikaminutovou sekvencí motorkových závodů. Kamera, posazená tak, aby přehlédla celou trať, po dva okruhy svým špiónským okem pečlivě sleduje zlatě natřenou motorku s číslem 77, na které sedí hrdina Bud Clay (Vincent Gallo). Žádný střih. V další sekvenci Bud v místním krámku uprosí prodavačku, aby s ním jela na další závod. Přes celou Ameriku až do Kalifornie. Zaveze ji domů, aby si vyzvedla věci. A- ujede jí. Hodinu a půl potom opuštěně křižuje kontinent. Zastaví v liduprázdné krajině. Vyjde ze dveří. Obejde auto. Otevře nákladní prostor. Vytáhne svetr. Obleče si ho. Zavře. Odejde k volantu. Odjede. V každém měste se Bud pokouší navázat známost, ale pokaždé skončí ve vzpomínkách na (svou) dívku Daisy. Jsou to kolečka tak stejná, jako okruhy na závodní trati.

Gallovy (scénář, režie, kamera, střih, produkce, hlavní role) nekonečně dlouhé a frigidní záběry vyvolávají ducha amatérské práce, nebo styl Jarmuschových Permanent Vacation. Škvírou tenkou, jako silnice v krajině, se k divákovi dostává základní autorský záměr zachytit totální osamělost a nekonečný pobyt v prázdnotě. V jedné z klíčových scén dojede Bud k solnému jezeru. Z auta vyveze motorku a jede se projet. Kamera ho opět sleduje z jednoho místa. Dokud jí zoom stačí, snaží se jezdce držet, on ale za zvuku běsnících motorů mizí v tetelivém arizonském vzduchu a slévá se s přírodní scénérií… aby se po několika dlouhých sekundách vynořil… vrací se. Neunikne. Neunikne svému problému, neunikne skutečnosti, pohybuje se v konečném, uzavřeném prostoru, ať už na jeho horizont dohlédne, či nikoli. Odsouzen k věčnému kroužení po svém okruhu. Příběh se uzavírá v klinicky čistých a přesvícených stěnách jednoho z hotelů na pacifickém pobřeží, kde Bud bezmocně čeká na Daisy (Chloë Sevigny). Explicitní orální sex, který může šokovat ty, kteří neviděli Kena Parka, vyústí v nemilosrdné probuzení ze sna a osamělý motorkář vyrazí na svou poslední cestu… jíž překříží vzývaný hnědý králíček.

Sevigny (Dogville, Americké psycho, Dalších deset minut I. je vynikající hráčka, celá intimní scéna díky ní dostává čtvrtý rozměr. Ženský idol Gallo (Trouble Every Day/ Miluji tě k sežrání) oproti ní působí neotesaně a přitom ztraceně.

Zásadní Gallův problém ve Hnědém králíčkovi je expozice. Autor není ochotný diváka na začátku upoutat a osvětlit mu Budovo příliš odcizené počínání, které v souvislosti s nekonečnými a prázdnými záběry mohou evokovat masturbaci a manýru. Režisér však sám tvrdí, že chce začátek ještě přestříhat. Pak by The Brown Bunny mohl mít ke kultu našlápnuto stejně, jako Gallův debut Buffalo 66.

The Brown Bunny je obrovsky syrovou výpovědí. Nikoli zpovědí, ale živým osobním prožitkem, či vcítěním. K nestravitelnosti dotažená minimalistická forma a akcent na posledních minutách pak potvrzují současný trend, který v Cannes svými filmy vytyčil i Lars von Trier s Dogville, Gus Van Sant s Elephantem a koneckonců i Héctor Babenco s Carandiru.