Na počátku filmu stál neapolský novinář Roberto Saviano (narozen 1979) a jeho reportážní román Gomora. Jako jeden z mála se dokázal vymanit ze spárů místní mafie camorry; nebojuje ovšem zbraní ani politickou mocí, ale perem. O jeho angažovanosti ale není pochyby: kniha nese podtitul Osobní výpověď o ekonomické moci a brutální rozpínavosti neapolské camorry a její autor se dnes kvůli četným výhružkám smrtí skrývá na neznámém místě.
Režiséra Mattea Garroneho (narozen 1968 v Římě) podobný osud nečeká. Zdá se, že mafie jeho film miluje. Je plný násilí a zavání glorifikací zločinu. I když je orientován sociálně-kriticky a ke camoře je nesmlouvavý. Přesto film mohl vznikat na autentických místech, v chudinském neapolském předměstí Scampia, s tichým přihlížením mafiánských hlavounů.
Garrone vybral asi jediný možný adaptační klíč k Savianově novinářskému stylu: po vzoru Roberta Altmana volí formu příběhových střípků ze života, které mají utvořit celistvou mozaiku. Zdržuje se dílčích komentářů a vyhýbá se doslovnosti. Své „hrdiny“ sleduje kvazidokumentární kamerou, v dlouhých nepřerušovaných záběrech. Snaží se držet poněkud v odstupu od děje. Jediným hudebním doprovodem je tu italský popík, vyhrávající a vyřvávající z reproduktorů v luxusních sídlech pěstěných mafiánů. Ti se ale příběhem jenom mihnou. (O propojení světa zločinu se světem politiky vypovídá mnohem víc Sorrentinův film Il Divo z roku 2008, je životopisem bývalého italského premiéra Giulia Andreottiho.) Garrone má zájem o jednotlivé pěšáky, kteří se zaplétají do probíhající klanové války.
Jedna z dějových větví sleduje pana Cira (Gianfelice Imparato), stárnoucího slabošského muže, jehož úkolem je vyplácet „sociální dávky“ vdovám a příbuzným „zajatců“ (tj.zatčených či vězněných). Další si všímá malého Tota (Salvatore Abruzzese), který si chtěl vydobýt úctu v partě jen o málo starších kluků, kteří máchají zbraněmi jako pistolníci. Oba dva skončí stejně: s krvavýma rukama.
Příběhy mafiánských vražd ale nejsou pro diváky něčím objevným. Zajímavěji vyhlížejí pohledy na místa, kam zločin vstupuje nenápadněji, ale o to zlověstněji. Stárnoucí Franco (Toni Sevillo) dodržuje vytříbený styl v oblékání i v podnikání. Ve svém oboru patří k nejlepším, je váženým členem společnosti. Jeho byznysem je úklid toxického odpadu: na venkově v Kampánii se snadno ztratí to, co se dá jinde v Evropě zlikvidovat jen s velkými náklady. Pasquale (Salvatore Cantalupo) je krejčovský mistr, který si chtěl přivydělat několika lekcemi v tajných dílnách pana Siena (Žung-chua Čang), kde asijské švadleny dnem i nocí šijí, dostal ale za svou opovážlivost přes prsty.
Camorra dohlíží na společenský pořádek efektivně a komplexně. Její přistup si ale v mnohém nezadá s totalitními režimy. Pohrdá lidskými životy, křiví charaktery přeživších. Mnozí utíkají pryč, pak je ale čeká nejspíš živoření. Jiní se zhlédnou v mafiánské cestě za úspěchem a s velkou pravděpodobností skončí v tratolišti krve. Tak jako Marco (Marco Macor) a Ciro (Ciro Petrone), dva mladíčci, kteří se vžili do Tonyho Montany (hrdiny De Palmova thrilleru Zjizvená tvář z roku 1983) a pak se utrhli ze řetězu. Řádili intenzivně, ale ne dlouho…
Název Gomora je zvolen velmi vhodně. Saviano jím až výsměšně odkazuje k podobnosti názvu neapolské mafie s neblaze proslulým biblickým městem. Obyvatelé Neapole jsou kandidáty pochybné cti stát se novodobými hříšníky, kteří vzbudí Boží hněv a budou pro svou rozmařilost smeteni z povrchu zemského.
Režisér Garrone se ve svém filmu vyhýbá přívětivým pohledům na město; pohledy do ohromných panelákových komplexů jsou paralelou k postapokalyptickým filmovým vizím. S tím rozdílem, že zde se jedná o současnou Neapol, nikoli o smyšlenou budoucnost. Město je jedním velikým úlem, kde má každý svou pevnou roli: mnozí jsou dělníky anebo trubci, na pomyslné krále to nikdo z nich nedopracuje.
