Bohužel, hraný Ghost in the Shell si z originálu nechává ikonografii a několik oxeroxovaných záběrů, ale zcela pomíjí hloubku, do které se před dvaadvaceti lety ponořil režisér Mamoru Ošii a jeho tým animátorů. Namísto zásadních existenciálních otázek je tu vše redukováno na hledání sebe sama, což by nemuselo být špatně, ale nová produkce jen opakuje, co už jsme dávno viděli ve starém i novém Robocopovi, aniž by přitom disponovala kapitálem, se kterým pracoval ten první – satirou.
Až na pár stylových hlášek jsou tu všichni seriózní až na půdu a Scarlett Johansson sice do titulní role padne jako ulitá, zároveň nemá moc co hrát. Totéž platí i pro legendárního Takešiho Kitana, kterému sice patří jedna z nejlepších scén filmu, ale jde o záblesk uprostřed tmy. Čímž nenarážím pouze na tradiční špatnou světelnost a neostrost 3D projekce, kterou zažijete v Imaxu: celý film jen tu a tam osvítí silný okamžik, spjatý většinou s efektně nasnímanou akcí. Jakmile se ale někdo pustí do rádoby filozofických promluv, je až na výjimky zle.
Výjimkou nejčestnější je kupodivu Bató, věrný parťák hlavní hrdinky, ve kterém lze cítit příslib toho, čím bohužel hollywoodská adaptace není: filmem s duší pod blýskavou skořápkou.
