Franz Amshel Kafka se narodil 3. července roku 1883 v Praze v rodině obchodníka galanterním zbožím Herrmanna Kafky a jeho ženy Julie rozené Löwyové. Byl nejstarší ze čtyř dětí (další dvě zemřely v útlém věku). K sestrám měl po většinu života odstup plynoucí z pocitu vzájemného nepochopení, teprve později se nejmladší Ottla stala jeho důvěrnicí. Rodina vystřídala během krátkého období několik bytů, vždy však na Starém Městě, v okruhu Staroměstského náměstí (jedinou výjimkou byl krátký pobyt na Václavské náměstí). Tento genius loci Franze Kafku poznamenal, stejně jako výchova v německých školách, které pro děti vybral otec. Ten pocházel sice z prostředí českého venkovského židovstva, hlásil se ale jako úspěšný obchodník k pražské, německy mluvící židovské buržoazii. Franz ve školách vcelku prospíval – po obecné na Masném trhu navštěvoval gymnázium na Staroměstském náměstí v paláci Kinských, kde v přízemí měl Herrmann Kafka obchod. Mezi synem a otcem nikdy nedošlo k vzájemnému pochopení, humanitní zájmy byly pro pragmatického vládce rodiny jen čímsi nepraktickým. V Kafkově příbuzenstu, zejména z matčiny strany, se však vyskytovalo více osob, které měly širší kulturní zájmy a společenský rozhled. Ve starších generacích pak bychom nalezli zbožné předky.
Po maturitě projevil Kafka zájem studovat germanistiku, nikoliv však v Praze, kde německou menšinu charakterizoval ustrnulý společenský a kulturní život, včetně jazyka s četnými archaismy a omezenou slovní zásobou. Nakonec se, aby oddálil výběr praktické profese, rozhodl pro práva. V Čtenářském a řečnickém klubu německých studentů se seznámil s přítelem Maxem Brodem. Studium práv na německé univerzitě absolvoval se sebezapřením. Po promoci v roce 1906 a po nezbytné roční advokátní praxi nastoupil jako úředník nejprve do Assicurazioni Generali, brzy však přešel do Dělnické úrazové pojišťovny pro království České na Poříčí, kde vydržel až do svého předčasného penzionování. První literární pokusy (nedochované Dítě a město a Popis jednoho zápasu, publikovaný až po jeho smrti) vznikly již za univerzitních studií. Citlivost na rušivé vlivy prostředí, zejména hluk, ale i pobývání rodiny v malém bytě, vedly Kafku k potřebě osamostatnit se, opustit domácnost rodičů a nalézt vyhovující způsob existence. Najal si postupně několik bytů, ale v roce 1917 propuknuvší tuberkluóza vedla k dále trvající péči rodiny, častějším pobytům v sanatoriích a nakonec k předčasnému odchodu do penze (1922).
V roce 1912 se Kafka seznámil s inteligentní emancipovanou Berlíňankou Felice Bauerovou. O dva roky později se zasnoubili a uskutečnili návštěvy svých židovských příbuzných. Následující měsíc Kafka zásnuby zrušil. V roce 1915 snoubenčina přítelkyně Greta Blochová údajně porodila Kafkova syna (zemřel ve věku sedmi let), což se on nikdy nedozvěděl. Krátkodobé zasnoubení s Felice se opakovalo ještě v roce 1917. Při pobytu v léčebně v Želízech v roce 1918 se Kafka seznámil s Julií Wohryzkovou, dcerou synagogálního sluhy. Jejich zasnoubení o rok později však nevydrželo zamítavý tlak ze strany otce (pohrdajícího nízkým společenským postavením Juliina otce). Nesouhlas s Julií projevovala i další Kafkova milenka a důvěrná přítelkyně Milena Pollaková (roz. Jesenská), s níž se od roku 1920 po určitou dobu stýkal a až do smrti si s ní dopisoval. Tato svobodomysná minervistka se stala uchovavatelkou jeho deníků, které později dle jeho přání odevzdala Maxu Brodovi. Poslední významnou ženou Kafkova života byla podstatně mladší Dora Dymantová, pomocnice berlínského Židovského lidového domova. S touto obětavou dívkou, k níž ho poutala nejen její oddaná láska, ale i vliv chasidského prostředí, z něhož pocházela, prožil půlrok v najatých bytech na předměstí Berlína v zimě 1923–1924. Doprovázela ho i do rakouských sanatorií, kde 3. července 1924 v Kierlingu zemřel (pohřben byl v Praze 11. července).
Mezi Kafkovy oblíbené spisovatele patřili Goethe, Kleist, Flaubert, Hamsun, Dostojevský, Tolstoj, Stifter, z filozofů například Kierkegaard. Kafka sledoval i literární tvorbu svých přátel Oskara Bauma, Franze Werfela, Maxe Broda a dalších. Měl přehled o klasické a moderní české literatuře. Velký zájem Kafka projevoval o memoárovou a historickou literaturu.
V Kafkových povídkách, novelách a nedokončených románech je mistrovským způsobem vypsán fenomén odcizení - rodinného, vycházejícího z nepochopení mezi generacemi otců a synů, ale i sociálního, neboť společenský vývoj v Kafkově epoše stále méně přál osudu osobitého jedince. Za života Franze Kafky vyšly tiskem jen některé jeho práce, poprvé časopisecky (1909), pak většinou jen soubory povídek: Rozjímání (1912), Topič (1913), Proměna (1915), Ortel (1916), V kárném táboře (1919), Venkovský lékař (1919), Umělec v hladovění (posmrtně 1924). Před smrtí projevil přání, aby jeho nezveřejněné práce, na nichž pracoval vesměs průběžně a mnohé z nich nebyly dokončeny, vykonavatel jeho závěti přítel Max Brod zničil. Ten se však nakonec rozhodl jinak a vydal postupně vše (Popis jednoho zápasu, Proces, Zámek, Amerika, zbývající povídky), včetně deníků a korespondence. Tím sice porušil Kafkovu vůli, učinil ho ale světoznámým. Brod je též autorem prvního, velmi zasvěceného Kafkova životopisu (poprvé vydán roku 1937 v Praze).
Neopominutelnou stránkou Kafkova života, zejména v jeho posledním období, je hledání autentické cesty k judaismu. Vliv na něho měl, i když jeho agitační formu odmítal, moderní sionismus (znal se s Martinem Buberem). Kafka toužil po vystěhování do Palestiny, kde si od prostého života v rolnické osadě sliboval vyřešení vnitřních rozporů. Zájem o chasidské židovství v něm probudila již v roce 1910 divadelní skupina ze Lvova, hostující v Praze, zejména však herec Jizchak Löwy, s nímž se spřátelil. V posledních letech života, soustavně pak v Berlíně, se Kafka učil hebrejsky. Ačkoliv vždy projevoval až nemístnou skromnost, která mu mohla být i na škodu (v době pobytu v Siřemi odmítl například čtení svých děl ve Frankfurtu) a pochyboval o svých kvalitách, právě jeho nekompromisní víra v lidství, mravní čistotu a pochopení pro společný zájem národa z něj činily příkladného Žida. Nejen v občanském, ale částečně i v náboženském smyslu (judaismus obojí spojuje v celek). Po většinu života pracoval na odstranění falešných výchovných a kulturních nánosů, jimiž ho ovlivňovaly škola, rodina a společnost. Když umíral, zanechal v myslích a srdcích svých přátel stopu, která, oživovaná vydáváním jeho děl a bádáním o něm, odhaluje podstatné rysy tohoto světa i následujícím generacím.
Adaptace Kafkových děl nepřevyšují originál, který je vždy natolik spjat se svou nezaměnitelnou literární formou, že se vzpírá transformacím do jiných žánrů. Za zdařilý však lze označit šestnáctiminutový animovaný film Franz Kafka (1992) polského režiséra Piotra Dumały, který i přes značné volný psychoanalytický podtext působí se stejnou uhrančivostí, jakou oplývají Kafkovy prózy.
