Jedním z prvních filmů, v nichž se již projevuje Morrisseyho autorský režijní rukopis - nepočítáme-li nádherně sebeironickou westernovou parodii z roku 1967 Lonesome Cowboys (Osamělí kovbojové) -, je Flesh (Tělo, 1968). V tomto příběhu naivního flákače, který hledá oporu pro svou lesbickou manželku a její přítelkyni, ztělesnil stejně jako v dalších Morrisseyho snímcích hlavní roli Joe Dalessando (nar. 1948). Na nápad natočit Flesh přišel prý Morrissey během svého telefonního rozhovoru v Warholem, hospitalizovaným právě po radikálně feministické akci Valerie Solanisové, jež se Warhola pokusila zastřelit. Morrissey natočil Flesh v průběhu pěti či šesti víkendů za necelé tři tisíce dolarů a pak sestříhal film u sebe v bytě na převíječce bez střihacího stolu. Film se v New Yorku promítal rok a týden co týden vynesl dva tisíce dolarů, a to i přesto, že neměl distributora: o jeho distribuci v USA se staral sám Morrissey. V NSR se Flesh stal jednou z hlavních událostí sezóny, zhlédlo ho tu 3 miliony diváků a obdržel zde cenu "Zlaté plátno".
Následující tragikomedie Trash (Odpad, 1970) je považována za Morrisseyho nejzdařilejší snímek - vyznačuje se lepší technickou stránkou snímání i větším citem pro dokumentaristicky svébytné zachycení prostředí než tomu bylo ve filmu Flesh a také autentičtějším a černohumorně zábavnějším ponorem do rozličných mělčin duší všech hlavních představitelů. Následující Morrisseyho satira na hollywoodský boj o sebeuplatnění s titulem Heat (Žár, 1972) se stala prvním snímkem z Warholovy produkce, který se promítal na filmovém festivalu v Benátkách. Ve stejném roce točí Morrissey jeden ze svých nejkomičtějších filmů, originální satiru na bezradnost feministického hnutí s titulem Women in Revolt (Revoltující ženy).
Do své dodnes hojně diskutované trilogie Flesh, Trash a Heat vnesl Morrissey neobyčejně zajímavé téma: exploataci, vykořisťování a tudíž také vyčerpávání lidského libida. Hrdinové těchto snímků se živí většinou prostitucí a Morrissey tragigroteskně zobrazuje jejich neschopnost nejenom lásky, ale i sexu, jenž se jim stal pouhou profesí. Tyto Morrisseyho filmy jsou vlastně svého druhu frašky na téma, jaké peklo lidem připravuje jejich přílišná svoboda, a ve své působivosti implicitně zahrnují kritiku novodobého narcismu a amorálního světa moderních médií.
Sám Morrissey k tomu uvádí: "Točím antierotické komedie, protože lidé si myslí, že sex je univerzálním lékem, a vysmívám se násilí, protože je to jenom další dojná kráva dneška... (...) Tři dominantní náboženství, která je dnes módní vyznávat - sex, drogy a rock and roll - jsou, myslím, už ze své podstaty špatná a pro lidský život zhoubná. Dehumanizace zapříčiněná těmito hloupými, asociálními a nesmyslnými dráždidly, ponoukajícími k svévoli a bezuzdnosti, vede jen k tomu, že se lidé navzájem nesnášejí, nenávidí svou vlast, své rodiny i svůj život. Je to velmi závažný problém, který je třeba pojednat komicky, protože zde máme co do činění s dobrovolným ohlupováním, vtloukaným do hlav celé populaci díky nepolevující tendenci médií podbízet se nevzdělaným dětem a pologramotným dospělým."
Pozoruhodná je ovšem skutečnost, že mravní konzervativec Morrissey, který uvádí na filmové plátno celou plejádu antihrdinů a antihrdinek, od feťáků a pasáků až po nymfomanky, nad jejich chováním nikterak nemoralizuje a kupodivu ho vnímá nejenom satiricky, ale i soucitně. On sám k tomu říká: "V každém filmu, který jsem natočil, jsou protagonisté nepopiratelně hloupí - a právě takové je mám rád. Když vidím jejich prohřešky a zranitelnost, vím, že mám před sebou skutečnou postavu."
Vedle skvěle nápaditých hororových parodií Flesh for Frankenstein a Blood for Dracula (oba 1974, oba realizovány bez předem připraveného scénáře) je z Morrisseyho tvorby na místě připomenout přinejmenším ještě alespoň tři vtipné snímky s tématikou drsně kriminálnického pouličního života: Forty-Deuce (Čtyřicet - oba, 1982), Mixed Blood (Smíšená krev, 1985) a Spike of Bensonhurst (Spike z Bensonhurstu, 1988).
