Ve filmografii Svatopluka Innemanna nalezneme i hodně veseloher (např. Muži v offsidu). Stejně jako většina prvorepublikových režisérů začínal i on v němé éře a soustředil se na nenáročné komediální náměty, většinou podle námětů literárního samouka Josefa Skružného.
Právě Innemann přivedl před kameru Vlastu Buriana, jehož všechny čtyři němé filmy (první z nich Tu ten kámen se nezachoval) také režíroval. Burian byl ve dvacátých letech nepochybnou divadelní hvězdou, jeho frašky sklízely mimořádné úspěchy a na filmech je patrné, jak jejich autoři zjevně počítali, že diváci znají Buriana i z jeviště. Proto se snažili i v mezititulcích naznačit příznačná Burianova jazyková extempore. Burian mohl přirozeně spoléhat jedině na herecké vyjádření pohybové, gesty a mimikou, které však i bez hlasu zůstává podmanivé. V nejlepších okamžicích dospívá k zábleskům klauniády, kdy bez slova dokáže téměř v jediném okamžiku vypovědět vše důležité o své postavě či o situaci, v níž se ocitla.
Na DVD se nyní můžeme pokochat prvním dochovaným Burianovým filmových dílem Falešná kočička (1926). Možná si tento název vybavíme ze zvukového zpracování s Oldřichem Novým z roku 1937, čas od času reprízovaného v televizi, ovšem němá verze se mi jeví méně topornou – možná právě proto, že se v ní nemluví. Společně s Burianem tu vystupují další přední herci té doby, rovněž často spojení s kabaretem: Karel Hašler, Antonie Nedošinská, Zdena Kavková, Josef Šváb-Malostranský (protagonista prvních českých grotesek z konce 19. století), mihne se tu začínající Jaroslav Marvan v policejní uniformě.
Na scénáři se podílel i tehdy šestnáctiletý student Elmar Klos (o mnoho později spolurežisér oscarového Obchodu na korze),dle všeho měl na starosti řádné vystupňování situačních gagů. O syžetovou linii pečoval Skružný; je dílo bez větších ambicí, nepřesahující obzor běžné lidové zábavy a určené k rychlé spotřebě. Staví na statických výjevech, inscenačně mnohdy neobratných, samovolně poskládaných jeden za druhým. Námětem je pygmalionské téma, ovšem obrácené naruby a obohacené o nečekané zvraty.
Bohatý zubní lékař (Karel Hašler) si hodlá ideální ženu vychovat z pouličního děvčete (Zdena Kavková). Netuší že sám se stal obětí vdavekchtivé hrdinky, bohaté a odjakživa distingované, která si na chudobnou, nevychovanou a vzděláním nedotčenou bytůstku jen hrála. Nu, a Burian zde představuje prohnaného pobudu Pletichu, jenž celou maškarádu nachystal, najat důvtipnou hrdinkou, aby ji zaučil do mravů lidé na společenském dně a poté se vydával za jejího otce.
Burian již ve svých němých filmech využívá masku, osvědčenou na jevišti: protáhlý obličej s knírem, uličnický či přímo škodolibý výraz, v němž zasvitnou přimhouřené oči. Vlastně jen jednou přijal civilní a navíc zasněně milovnický vzhled (v následných Láskách Kačenky Strnadové, 1926), načež vzápětí jej opustil jako málo produktivní – obecenstvo jej odmítlo. Ve Falešné kočičce vystupuje s okouzlující, ještě zbytečně nezveličovanou nonšalancí, možná i proto, že na sebe nestrhává bezvýhradnou pozornost, ještě tu není ústřední postavou. Ale již tady exceluje v sólových scénách, najmě při zubařských zákrocích s omdlévajícími pacienty.
Falešnou kočičku natočil Otto Heller, později mezinárodně proslulý kameraman. Bezpečně zvládal početné interiérové záběry, svou kulisovostí zapadající do tehdejších zvyklostí. Zato výjevy z pražských ulic se vyznačují spontánností (připomínám aspoň davový pouliční výjev s pochodující dechovkou), mnohdy evokují vůni staropražských zákoutí, dnes již neexistujících. Falešnou kočičku ovšem nespatříme naprosto němou. Stejně jako při někdejším uvádění v kinech ji i nyní provází klavírní doprovod, hravý a melodický, složený v současnosti Miroslavem Kořínkem.
