Na filmovém Eragonovi je nejsympatičtější to, jak nekomplikovaně staví na odiv svou podstatu: stereotypní příběh nepokrytě inspirovaný novodobými mýty.
Eragon je tak dokonale vyčištěný od všech souvislostí s realitou, že ho opravdu nelze brát jinak než jako šablonovitou pohádku. Zatímco jeho nejevidentnější vzory (Pán prstenů, Star Wars a Letopisy Narnie) stojí na apokalypse druhé světové války, westernově-samurajském půdorysu a křesťanské mytologii, Eragon bere motivy jen z druhé ruky. A je v tom konzistentní.
Máme zde nic netušícího dospívajícího zemědělce bez rodičů, na kterém leží osud celé říše: to je přece začátek Hvězdných válek, který snad bude po jejich vzoru v dalších dílech doplněn hrdinovou predestinací (urozený původ). Hvězdné války kopíruje i postava mentora se slavnou minulostí, jenž hrdinu nasměruje na jeho cestu. Hlavní padouch král Galbatorix je, stejně jako Darth Vader nebo Sauron, postavou původně neutrální, leč časem zkorumpovanou mocí. Motiv jizvy infikované Zlem zase připomíná Froda z Pána prstenů, pouze bez narážek na drogovou závislost nebo posedlost mocí. Narnii se Eragon blíží dětskou přístupností, stvrzenou tím, že jediná krev, již zde uvidíte, patří digitálnímu drakovi.
Nechybí ani další univerzální atributy současné fantasy podívané. Musí dojít na velkolepou bitvu, mezi postavami má prominentní místo emancipovaná dívka, zprvu zbrklý hlavní hrdina se učí svému poslání za pochodu. Motiv cesty, tak klíčový pro Pána prstenů, je tu však upozaděný. (N například kouzla začne mladý Eragon ovládat jako lusknutím prstů; aspoň že jejich princip – zaklínadlo je zároveň pojmenováním věci – odpovídá teoriím o počátcích jazyka.)
Povědomé jsou také nejrůznější rasy, i když o trpaslících či elfech se zatím pouze mluví, skřetí pomocníci Zla, vlastní názvosloví a další fantasy vata. Čím se však Eragon od svých vzorů aspoň trochu liší? V první řadě umístěním do krajiny karpatského typu, která středoevropskému divákovi připadá povědomější než novozélandská exotika Pána prstenů či pláně Narnie (o planetách Star Wars nemluvě).
Nejvíce se však odlišuje zjednodušujícím populismem. Mýty přece stojí i na tom, že každá postava v jejich příběhu má svou nezastupitelnou roli, aby tak v souhrnu poskytly poučení pro nejrůznější životní situace. Hlavní hrdina děje přitom nemusí být hrdinou největším (vzpomeňme na Froda). V Eragonovi však všechny postavy děje slouží jen tomu, aby titulní postavě buď pomáhaly, nebo škodily. A pokud se v dalších dílech neodhalí Eragonova vznešená krev a on zůstane prostým chasníkem, jenž shodou okolností zachránil svět, půjde o nadbíhání divákům. Králem se přece člověk nestává, nýbrž rodí. A je s podivem, že v Eragonovi nese titul krále i arcizloduch, což v mýtech i pohádkách není běžné.
Největší inovaci Eragona představuje motiv spřízněnosti draka a jeho jezdce. Drak se vyklube pouze v přítomnosti svého budoucího spolubojovníka, po jeho smrti umírá, stává se s ním jedním tělem, jednou duší, jednotkou, svázanou vzájemnou odpovědností i společným viděním a telepatickou komunikací. Paralely lze vidět napříč kinematografií, namátkou v „přísaze“ zbrani ve Full Metal Jacket či v těsném vztahu Vinnetoua a Old Shatterhanda k jejich koním. Společné scény Eragona s dračicí Saphirou jsou zdařilé i po trikové stránce.
Jak zaznělo v úvodu, všechny tyto elementy se ve filmu spojují do jednoho organického celku. Eragon se ničím nesnaží zastřít, že je pouze Pánem prstenů pro chudé. Nepředstírá přesahy, nehraje si na revoluci, nedělá z diváka blbce. Chcete-li jednoduchou, současným stylem natočenou pohádku, tady ji máte!
