V polské kinematografii se čas od času objeví ponurý pohled na současnost. Prostupuje Glińského drama Ahoj, Terezko, zamýšlející se nad svody ničícími životní vyhlídky dospívající dívky, a ovlivňuje podobu prvotiny Piotra Trzaskalského Edi.

Obě díla mají společný rys: mravní devastace v nich vystupuje jako závažný problém celospolečenského dosahu. Edi však oproti bezvýchodnosti Glińského snímku aspoň vnáší zřetelný paprsek naděje. Trzaskalski učinil nositelem víry a pokory člověka z nejbědnějších. Edi je zpola bezdomovec, jenž spolu s mentálně zaostalým, zadrhávajícím, věčně udiveným Jurečkem přebývá v polorozpadlé stavbě. Živí se sběrem a prodáváním kovového odpadu, na ulicích je můžeme zastihnout s nerozlučným dvoukolákem. Přesto Edi nepropadl alkoholu ani jiným prostopášnostem, uchovává si tichý nadhled. Skromný příbytek dokonce zaplňuje náhodně sehnanými knihami, i když Jurek nedokáže pochopit, k čemu jsou dobré, když z nich neplyne žádný výdělek.

Kupodivu je to právě Edi, kterého si vyberou dva obávání ničemové, aby doučoval jejich sestru, které hrozí, že nezvládne maturitu. Edi se marně snaží dívce cokoli vštípit (recituje jí Romea a Julii), naráží jen na výsměch a pohrdání. Když se však dívka ocitne v jiném stavu, ve snaze ochránit milence označí právě Ediho za otce dítěte. Edi nijak neprotestuje, přijme surové zmrzačení a posléze i děcko, které mu bratři donesou spolu s výstrahou, aby co nejrychleji opustil město...

Režisér, jenž prosadil pomalé meditativní tempo vyprávění, se soustředí na dvě důležitá prostředí, která s Edim souvisejí, aniž by jej jakkoli poznamenávala. Zatímco městskému vévodí všestranná zpustlost, zdůrazněná záběry oprýskaných zdí a věčně zavlhlých ulic, u venkova, kam se Edi i s děckem uchýlí, naopak pozorujeme bezmála selanku. Edi je totiž prost jakékoli zášti a malé společenství dokáže svou nezištností neuvěřitelně prosvětlit. Jeho bratr, jenž jej kdysi připravil o snoubenku i rodnou usedlost, zprvu nemůže pochopit, že se Edi nepřišel pomstít, ale jen nesměle žádá o pomoc.

Důležitou roli zaujímá výtvarné řešení. Barevného spektrum je zúženo do zašedlé hnědi ve městě, venkovu pak přísluší sytá zeleň zbavená však slunečního svitu. Pošmourné, deštivé počasí se stává jakousi konstantou. Kameraman Krzysztof Ptak bez zbytečné vypravěčské expresivity vykroužil stísňující reálie, které obhlíží s jistým okouzlením. Od tohoto tvůrce, který se vypracoval na mistra důmyslně komponovaných šerosvitných maleb, jak prokázal zejména v Pornografii (tuto adaptaci Gombrowiczovy předlohy uvedl letošní Febiofest), jsme již viděli řadu děl. V kinech se kdysi promítal už jeho debut Klenot svědomí, na obrazovkách jsme mohli spatřit např. 300 mil do nebe nebo Dějiny filmu v Popielawách. V Edim však dospěl k nejzřetelnější výrazové minimalizaci hraničící s černobílou škálou.

Postavu Ediho ztvárnil Henryk Gołębiewski (1956). Tohoto herce si můžeme pamatovat z řady filmů a televizních seriálů z první půle 70. let jako představitele zpravidla problémových výrostků - viděli jsme jej např. ve snímcích Tvůj bratr Abel (v televizi uváděn po názvem Bez pocitu viny), Konec prázdnin, Ten ničemný chlapec či Cesta za úsměv. Když Gołębiewski dospěl, jeho kariéra se na deset let zastavila. Teprve nyní dostal další velkou hereckou příležitost. V postavě Ediho, která je psána bez vnější okázalosti a s minimem verbálních projevů, vyhmátl až mučednickou smířlivost. Vtiskl mu ztišený, nevzrušivý, mumlavý hlas nesoucí i pro okolí zklidnění, jako kdyby se předem vzdával práva hájit se, je-li křivě obviněn. Příznačný je neproměnný, posmutnělý, přitom jakoby vědoucí výraz obličeje. Předpokládaná (aspoň určitá) sečtělost se nijak výrazně neprojevuje, zůstává ostatně nezodpovězeno, nakolik knihy pouze náhodně hromadil a nakolik byl schopen si z jejich četby něco odnést.

Naopak Jureček Jacka Braciaka obsahuje více groteskních prvků, lexikálně prostinká mluva, koktavé hledání žádoucího výrazu i zúžené duchovní obzory, když se jednou udiveně, jindy dotčeně táže nebo něco vyčítá, místy zastiňují majestátně vyrovnané, navenek až odevzdané reakce Ediho.

Inscenační stránka převyšuje věrohodnost scenáristického nákresu, režisér jen obtížně zdůvodňuje, proč si násilničtí bratři vybrali právě outsidera Ediho, aby jejich sestru doučoval (i když vysvětlují, že je to kvůli nevzhlednosti, která vylučuje případné sexuální kontakty).

Edi zůstává za všech okolností svůj; ať se ocitá v jakékoli situaci, osvědčuje se až jakési autisticky vyhlížející chování, které má typologicky nejblíže k bezbřehé ušlechtilosti knížete Myškina z Dostojevského Idiota. Režisér ve svém filmu poukázal na poetiku "černého filmu", evokující naprostou beznaděj lidské existence. Navazuje nejen na domácí vzory (Fordův Osmý den týdne), ale také na pozdější díla českých a jugoslávských tvůrců (např. Krškovi Zde jsou lvi, Vihanové Zabitá neděle, Gajerova Kateřina a její děti, případně Pavlovičovy snímky Probuzení krys nebo Až budu mrtev).